29 Cdo 1396/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1396/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2013 Spisová značka:29 Cdo 1396/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1396.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osoba blízká Smlouva kupní Dotčené předpisy:§ 137 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 196a obch. zák. § 116 obč. zák. § 118a o. s. ř. § 205a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1396/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH&Co.KG, se sídlem Schöne Aussicht 32, Hamburk, Spolková republika Německo, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. A. J., o vyloučení výtěžku zpeněžení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 42/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 Cmo 274/2009-547, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 Cmo 274/2009-547, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 55 CmI 42/2006-391, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně letadlo Boeing B 737-300, model ..., imatrikulační značka ...., výrobní číslo ...., výrobní číslo levého motoru ..., výrobní číslo pravého motoru .... a letadlo Boeing B737-300, model ..., imatrikulační značka ..., výrobní číslo ..., výrobní číslo levého motoru ..., výrobní číslo pravého motoru .... (dále též jen „sporná letadla“). Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, včetně toho, že žalobce je vlastníkem sporných letadel a tato letadla neměla být do soupisu konkursní podstaty úpadkyně zařazena. Vrchní soud v Praze, jsa vázán právním názorem vyjádřeném v rozsudku ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 249/2008, jímž Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. září 2007, č. j. 4 Cmo 75/2007-472, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 Cmo 274/2009-547, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se zamítá žaloba na vyloučení částky 2,068.000,- USD“, získané zpeněžením sporných letadel, z konkursu vedeného na majetek úpadkyně pod sp. zn. 37 K 4/2006 u Krajského soudu v Praze. Odvolací soud – vycházeje z toho, že v mezidobí byla sporná letadla žalovaným prodána v dražbě za částku 2,068.000,- USD − „připustil změnu žaloby“ (spočívající v tom, že namísto vydání sporných letadel se žalobce domáhá vydání výtěžku zpeněžení) a dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému. Přitom vyšel z toho, že: 1) Žalobce (respektive jeho právní předchůdce – A.V.F. Aircraftleasing V. F. GmbHCoKG) [jako kupující] a úpadkyně (jako prodávající) uzavřeli 14. března 1997 a 17. dubna 1997 kupní smlouvy, jejichž předmětem byla sporná letadla, a to za kupní cenu 35,700.000,- USD za jedno letadlo; smlouvy za kupující uzavíral V. F. Dle potvrzení úpadkyně (ze dne 26. března a 18. dubna 1997) jí byla cena sporných letadel zaplacena. 2) Sporná letadla úpadkyně koupila od společnosti Ansett Worldwide Aviation Limited na základě kupní smlouvy ze dne 13. prosince 1996, a to za cenu 35,700.000,- USD za jedno letadlo. 3) Úpadkyně užívala sporná letadla „na základě leasingových smluv uzavřených s žalobcem a jeho právním předchůdcem 7. dubna 1997 a 17. dubna 1997“. 4) Sporná letadla sepsal správce konkursní podstaty úpadkyně do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobce podal žalobu o jejich vyloučení ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu. 5) Žalobce je zapsán „v obchodním rejstříku Okresního soudu v Hamburku“ od 16. dubna 1997 a jeho komanditisty jsou V. F. a S. M. a osobně ručícím společníkem je společnost Beteiligung A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer, GmbHCo.KG. 6) Právní předchůdce žalobce byl zapsán do téhož rejstříku dne 7. dubna 1997, jeho komanditistou byl V. F. a osobním ručícím společníkem Beteiligung A.V.F. Aircraftleasing V. F. GmbH; byl „převzat žalobcem bez likvidace“ k 29. dubnu 2004. 8) Úpadkyně byla zapsána do obchodního rejstříku 26. července 1996 („pod firmou“ FISCHER AIR, s. r. o.), přičemž v době uzavření kupních a leasingových smluv byli jednateli úpadkyně Ing. Č., Mgr. T. a Ing. D.. Jediným společníkem úpadkyně byl v dané době V. F. Na tomto základě odvolací soud především zdůraznil, že: a) Podle právního řádu Spolkové republiky Německo má žalobce „procesní způsobilost“ a může nabývat „vlastnická práva“. b) V kupních smlouvách, jejichž předmětem byla sporná letadla, se smluvní strany dohodly, že se tyto smlouvy budou řídit německým právním řádem [Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (vyhláška č. 160/1991 Sb.) se na koupi letadel nepoužije – viz její článek 2 písm. e)]. Cituje ustanovení § 39 a § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení § 135 odst. 2 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném k datu uzavření kupních smluv, odvolací soud dále akcentoval, že „za osobu blízkou úpadkyni je třeba považovat i právnickou osobu kupujícího, pokud jediný společník prodávajícího (úpadkyně) je zároveň statutárním orgánem nebo společníkem (či akcionářem) právnické osoby kupujícího; jinak řečeno je na právnické osoby spojené jedinou osobou v postavení statutárního orgánu nebo společníka společností vstupujících vzájemně do právních vztahů nutno nahlížet jako na osoby blízké.“ Potud odkázal na závěry formulované judikaturou Nejvyššího soudu [viz rozsudek ze dne 1. srpna 2002 , sp. zn. 21 Cdo 2192/2002 (správně jde o rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 53/2004“), a dále rozhodnutí ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2009 (správně jde o rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4822/2008), ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 a usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4836/2009]. Současně doplnil, že jakkoli se práva a povinnosti stran kupních smluv řídí právem německým, „otázky týkající se utváření smluvního konsensu se řídí, pokud je to k rozumnému uspořádání vztahů nezbytné, právním řádem státu zjištěného na základě jiného kolizního kritéria, a to je právem státu sídla účastníka smlouvy“. Proto bylo namístě aplikovat na jednání prodávajícího také ustanovení § 196a obch. zák., neboť „se jedná o imperativní předpis, resp. nutně použitelnou normu, jež sice upravuje soukromoprávní vztahy, avšak sleduje v určitých aspektech i ochranu veřejnoprávní. Na rozdíl od kogentních norem, jež se použijí bez ohledu na odchylné ujednání stran a které je nemohou smluvně vyloučit (ve vztazích s mezinárodním prvkem za předpokladu, že se použije práva, jehož jsou součástí), v případě nutně použitelné normy je jí třeba použít bez ohledu na to, kterým právem se řídí závazkový vztah samotný (ustanovení § 196a obch. zák. je zařazeno v části týkající se otázek společenstevních)“. Odvolací soud tak „nesdílí závěr soudu prvního stupně, že aplikace ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na věc nedopadá“ a naopak dovozuje, že „na V. F., v době uzavření kupních smluv jediného společníka úpadkyně, je třeba nahlížet jako na osobu blízkou úpadkyni (§ 116 obč. zák.) i právnímu předchůdci žalobce, v němž byl jednak jediným komanditistou, jednak jediným společníkem jejího jediného komplementáře, zatímco ve společnosti žalobce byl jedním z komanditistů (s podílem 75 %) a zároveň oba komanditisté byli společníky každý s podílem 50 % komplementáře žalobce“. Vzhledem k tomu – pokračoval odvolací soud – bylo třeba, aby k převodu majetku na kupující (žalobce a jeho právního předchůdce) „byl vyhotoven nejen znalecký posudek o ceně obou letadel (okolnost, že byla převedena za ceny, za něž je úpadkyně nabyla, není rozhodující), ale též písemné rozhodnutí jediného společníka (V. F.) vykonávajícího působnost valné hromady úpadkyně (§ 132 odst. 1 obch. zák.)“. Proto kupní smlouvy vyhodnotil jako absolutně neplatné (§ 39 obč. zák.) pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. Ve vztahu k (ne)existenci rozhodnutí jediného společníka úpadkyně v působnosti valn