29 Cdo 1488/2016 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1488/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2018 Spisová značka:29 Cdo 1488/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1488.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Úpadek Dotčené předpisy:§ 1 odst. 2 ZKV § 3 ZKV § 524 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1488/2016-510 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce ECONTAX, s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Troji, U Pentlovky 466/7, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, PSČ 142 00, proti žalovaným 1/ F. B., a 2/ J. M., narozenému 12. března 1955, bytem v Havlíčkově Brodu, Chotěbořská 2022, PSČ 580 01, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o zaplacení částky 162.160,70 Kč s příslušenstvím a částky 37.003 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 11 C 43/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 11 C 43/2014-418, ve znění usnesení ze dne 31. prosince 2014, č. j. 11 C 43/2014-433, Okresní soud v Havlíčkově Brodu (dále jen „okresní soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (ECONTAX, s. r. o.) domáhal po žalovaných (1/ F. B. a 2/ J. M.) společně a nerozdílně zaplacení částky 162.160,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení v sazbě 2 % ročně) a částky 37.003 Kč (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci nahradit žalovaným do 3 dnů od právní moci rozhodnutí specifikované náklady řízení (bod II. výroku). [2] Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaní [coby tehdejší jednatelé pozdějšího úpadce, společnosti Stavební obnova, spol. s r. o. (dále jen „společnost S“)] neporušili povinnost podat bez zbytečného odkladu [ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v rozhodném znění] návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S, když společnost S v době od roku 1999 do 13. ledna 2004 nebyla v úpadku ve formě předlužení ani ve formě insolvence (platební neschopnosti). Společnost S sice v srpnu 2003 měla několik věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 3 měsíce, byla však schopna plnit své splatné závazky. Nešlo ani o situaci, kdy by společnost S měla více věřitelů a splatné závazky (dluhy) by převyšovaly její majetek (předlužení). [3] K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474: 1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí polovinu částky 38.186 Kč (druhý výrok). [4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 1 a § 3 ZKV (ve znění účinném od srpna 2003) a z ustanovení § 524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [5] Odvolací soud se přihlásil k těm závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval k dané věci v rozsudku ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 119 [rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Jde o rozsudek, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí o věci samé vydaná v této věci [rozsudek ze dne 21. dubna 2009, č. j. 47 Cm 27/2008-97, jímž Krajský soud v Hradci Králové žalobě vyhověl, i rozsudek ze dne 31. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 153/2010-153, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně] a postoupil věc k dalšímu řízení okresnímu soudu jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Tyto závěry převzal odvolací soud v následující podobě: „Napadené rozhodnutí vychází (obecně vzato) z těch judikatorních závěrů, jež Nejvyšší soud zformuloval k povaze a předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu poprvé v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“). V R 33/2008, z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází a jehož závěry přejímá též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005 (citovaný soudem prvního stupně) a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1481/2009 (citovaný odvolacím soudem), Nejvyšší soud uzavřel, že: 1/ Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno). 2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. 3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV nemůže uspět (není dán znak protiprávnosti), nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. (…) K úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (tedy k ustanovení § 1 odst. 2 ZKV, o které opírá své závěry odvolací soud) Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2004“), vysvětlil, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 věty první ZKV; potud Nejvyšší soud poukázal na bod XIV. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 181-182 (357-358). Srov. k tomu v obdobných souvislostech např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 11 [v posledně označeném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že z toho, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená vykonatelná (exekučním titulem podložená) pohledávka, úsudek o neschopnosti dlužníka k její úhradě bez dalšího vyvozovat nelze]. Jinak řečeno, podle ustálené konkursní judikatury Nejvyššího soudu ze skutečnosti, že společnost S nesplnila své splatné závazky, bez dalšího neplyne, že tohoto nebyla schopna; takový úsudek, jenž rezignuje na jakékoli zkoumání majetkových poměrů dlužníka, je logicky vadný.“ [6] Na základě závěrů reprodukovaných v předchozím odstavci se odvolací soud vypořádal s jedno