29 Cdo 1499/2009 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1499/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Nomura International PLC, se sídlem v Nomura House, St. Martin´s le Grand, Londýn, EC 1A 4NP, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Karolínou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, PSČ 110 00, 2) Nomura Principal Investment PLC se sídlem v Nomura House, St. Martin´s le Grand, Londýn, EC 1A 4NP, Velká Británie, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, advokátem se sídlem v Kosoři, Hořejší 241, 3) Saluka Investments B. V., se sídlem v Amsterodamu, Locatellikade 1, 1976AZ, Nizozemí, zastoupená Mgr. Romanem Vojtou, advokátem se sídlem v Kosoři, Hořejší 241, PSČ 252 26, 4) Pembridge Investments B. V., se sídlem v Amsterodamu, Locatellikade 1, 1976AZ, Nizozemí, zastoupená Mgr. Romanem Vojtou, advokátem se sídlem v Kosoři, Hořejší 241, PSČ 252 26, 5) Quartermaine Capital, spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Husova 5, PSČ 110 00 identifikační číslo osoby 61 67 65 01, 6) CZ Finance, a.s., se sídlem v Praze 1, Národní 1435/6, PSČ 110 00 identifikační číslo osoby 63 07 84 14, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze – Novém Městě, Karlovo náměstí 19, PSČ 128 00, 7) PROSPER INTERNATIONAL, a. s. v likvidaci, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Umělecká 305/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25 35 63 64, 8) České pivo, a. s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 9, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 13 58 30, o zaplacení 24,007,672.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 25/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2008, č. j. 5 Cmo 470/2007-1752, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 21,740.646,- Kč, do rukou její právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 21,740.646,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se na žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatily 24.007,672.000,- Kč s úrokem 17 % ročně z částky 19.187,452.504,- od 23. června 2000 do zaplacení, z titulu náhrady škody spočívající v tom, že z majetku Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále jen „banka“) bylo protiprávně vyvedeno 84,73 % akcií společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. (dále též jen „akcie“), za které nebylo nikdy poskytnuto odpovídající protiplnění. Dovozuje, že žalované za účasti fyzických osob působících v orgánech banky, dosáhly toho, že akcie byly za nepřiměřeně nízkou cenu převedeny na společnost České pivo, a. s., která za ně zaplatila 7.147,214.800,- Kč, když cena v té době byla podle znaleckých posudků podstatně vyšší. Tento převod byl v rozporu s ustanoveními § 18 a § 19a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“) a s ustanoveními § 194 odst. 5,  § 196a a § 567 odst. 1 obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále též jen „obch. zák.“). Cena 4.400,- Kč za akcii sice byla vyšší než cena na veřejných trzích, nicméně tam bylo možné získat nejvýše 15,27 % akcií, ze kterých však byly tři čtvrtiny převoditelné jen se souhlasem představenstva jejich emitenta, který byl ovládán bankou. Žalobkyně obsáhle dovozuje, že jednání členů orgánů banky, nelze přičítat bance, nýbrž jde o exces, za který odpovídají vedle nich také třetí osoby, v jejichž zájmu bylo jednáno, tedy první a druhá žalovaná. Tento plán byl podle žalobkyně připraven a realizován ještě před tím, než „skupina Nomura“ vstoupila do banky. Za prodané akcie získala banka postupně různé cenné papíry, které však byly dle žalobkyně vždy bezcenné. V této souvislosti žalované samy anebo prostřednictvím členů orgánů banky porušily ustanovení § 161a, § 161e, § 179 odst. 2, § 194 odst. 5, § 196a odst. 3 a § 567 odst. 2 obch. zák., dále ustanovení § 3 a § 415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zásady, na kterých stojí obchodní zákoník, a to zásadu reálnosti základního kapitálu, zásadu loajality akcionářů a zásadu rovného zacházení s akcionáři. Žalobkyně tvrdila, že tyto škody nebyly reparovány Českou republikou, Českou národní bankou anebo Českou konsolidační agenturou. Žalované namítaly, že všechna ujednání, ke kterým v této souvislosti došlo, považují za platná. Dále uváděly, že banka nebyla vůbec majitelem většiny akcií; ty patřily různým investičním fondům a banka pouze zprostředkovala jejich prodej. Akcie byly prodány za cenu vyšší, než za jakou se obchodovaly na burze, kde jejich cena v rozhodné době činila 3.200,- Kč. Poukázaly také na to, že předmětem následného prodeje společnosti South African Breweries nebyly jen akcie společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., nýbrž i akcie spojených pivovarů Plzeňského Prazdroje a Radegastu. Celkem 93 směnek získaných za akcie bylo vyměněno za dvě směnky společností LEVITAN a TORKMAIN a ty následně vyměněny za 300 nehlasovacích akcií fondu TRITTON. Tyto akcie, spolu s dalšími, pak od žalobkyně odkoupila Česká konsolidační agentura za 49,3 miliardy korun českých. Poškozenou tedy může být nejvýše Česká republika a nikoliv žalobkyně. Namítaly také promlčení nároku. Soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až VI). K odvolání žalobkyně (jež se týkalo jen první a druhé žalované), Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve vztahu k těmto žalovaným rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku ve věci samé (první výrok), tak ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí až pátý výrok). Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně opírá tvrzený nárok v prvé řadě o to, že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 koupila podnik banky (nyní IP EXIT, a. s.) a s tímto podnikem na ni přešel i žalovaný nárok. Odvolací soud považoval v této souvislosti za nepochybné, že k prodeji podniku došlo. Otázkou, kterou si zatím v této věci nikdo nepoložil, však dle odvolacího soudu je, zda mohl předmětný nárok na žalobkyni v souvislosti s prodejem podniku  přejít. Odvolací soud dovodil, že „podnikatel a podnik nejsou jedno a totéž“. Vycházeje z definice podniku v § 5 obch. zák., uzavřel, že prodá-li podnikatel znehodnocený podnik, prodává jej ve stavu, v jakém se nachází, čemuž bude odpovídat i výše ceny. Dojde-li ke znehodnocení podniku zaviněním třetích osob, mohl by podnikatel vymáhat náhradu škody vzniklé „na podniku“ na škůdcích. Nešlo by ale o „škodu podniku“, ale o škodu „na podniku“ a pokud by se podnikatel rozhodl podnik prodat, opět by jej prodával ve stavu, v jakém je, a nároky na náhradu škody by mu zůstaly. S prodávaným podnikem sice přecházejí zcela běžně i práva, ovšem jen taková, která slouží podnikateli k provozování podniku anebo k němu mají sloužit. Je-li podnikatelem kapitálová obchodní společnost, jednají jejím jménem její jednatelé nebo členové jejího představenstva, kteří mohou její podnik znehodnotit. Proti těmto osobám pak má společnost právo na náhradu škody. Podílely-li se na vzniku takové škody jiné osoby, nelze vyloučit ani společenství škůdců. Nicméně pořád platí, že škoda vzniklá „na podniku“ je škodou obchodní společnosti a není součástí podniku. Tento rozdíl není patrný, dokud podnik zůstane v majetku obchodní společnosti. Jakmile však dojde k prodeji podniku, pak je významné uzavřít, zda jde o pohledávky, které jsou součástí podniku, anebo jde o nároky společnosti, kde podnik byl pouze objektem, poškozenou věcí. V projednávané věci je porušení povinností spatřováno předně v tom, že členové představenstva banky porušovali své povinnosti „funkcionářů“ banky tím, že nepostupovali při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře a rovněž prozrazovali důvěrné informace třetím osobám, na čemž se podílely první a druhá žalovaná jako „spoluškůdci“ (§ 194 odst. 5 obch. zák., ve znění platném v rozhodné době). Dále tyto osoby porušovaly zákaz konkurence (§ 196 obch. zák.), a to opět v součinnosti s první a druhou žalovanou. S přihlédnutím k § 66 odst. 2 obch. zák. pak porušovaly i povinnost postupovat  při zařizování záležitostí společnosti v souladu s jejími zájmy (§ 567 obch. zák.). Jde vesměs o povinnosti, které samostatně mohou porušit jen funkcionáři společnosti. Třetí osoby se mohou na vzniku škody touto činností jen podílet. Sama třetí osoba nemůže tyto povinnosti porušit. Všechna uvedená ustanovení již svým systematickým zařazením jasně ukazují na to, že jde o vztahy společenstevní a také pokud uvedená ust