29 Cdo 1499/2024 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1499/2024-559 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 1531/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) T. H. a 2) S. H., zastoupeným JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, 28. října 184, PSČ 261 01, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 158 Cm 3/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2023, č. j. 10 Cmo 3/2022-425, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 158 Cm 3/2019-306, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (M. K.) domáhala vůči žalovaným [1) T. H. a 2) S. H.] určení, že je vlastníkem (označených) nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, v katastru obce XY (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V rozsahu, v němž žaloba směřovala též proti žalovanému Mgr. Lukáši Hojdnovi, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, soud prvního stupně řízení zastavil (§ 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ‒ dále jen „o. s. ř.) [k tomu viz zpětvzetí žaloby u jednání dne 22. listopadu 2021, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 158 Cm 3/2019-305, které nabylo ve výroku o zastavení řízení právní moci dne 11. prosince 2021]. Přitom vyšel z toho, že: 1) Insolvenční soud usnesením ze dne 11. dubna 2013, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-A-49, rozhodl o úpadku žalobkyně a povolil jí oddlužení; usnesením ze dne 14. února 2014, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-50, schválil oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře; usnesením ze dne 29. dubna 2021, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-262, vzal na vědomí splnění oddlužení žalobkyně. 2) Do insolvenčního řízení žalobkyně přihlásil věřitel č. 1 (IT credit, s. r. o.) pohledávku, která byla zjištěna ve výši 2.946.116,82 Kč (a v rozsahu částky 2.738.959,48 Kč jako zajištěná); zjištěna byla rovněž pohledávka věřitele č. 5 (J. M.) ve výši 372.441,76 Kč (a v částce 254.907,52 Kč jako zajištěná). Žalobkyně (shora uvedené) pohledávky popřela; její popěrný úkon neměl vliv na zjištění pohledávek. 3) Insolvenční správce žalobkyně (Mgr. Lukáš Hojdn) zpeněžil v souladu s pokyny zajištěných věřitelů nemovitosti mimo dražbu kupní smlouvou ze dne 29. srpna 2018 (dále jen „kupní smlouva“), na jejímž základě nabyli vlastnické právo k nemovitostem žalovaní. Usnesením ze dne 21. června 2019, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-214, vyslovil insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům; k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 2019, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011, 1 VSPH 1113/2019-B-225, posledně označené usnesení potvrdil, a to „také s poukazem na skutečnost, že pohledávky zajištěných věřitelů byly řádně zjištěny“. Popěrné úkony žalobkyně a „otázka“ zjištěných pohledávek zajištěných věřitelů byly předmětem „přezkumné činnosti“ Vrchního soudu v Praze [viz rozsudek ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 99/2016, a rozsudek ze dne 27. června 2018, č. j. 196 ICm 2156/2013, 103 VSPH 533/2017-196 (MSPH 96 INS 19663/2011)]. Na tomto základě soud prvního stupně ‒ vycházeje z § 80 o. s. ř. a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2007“) – uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když v rámci insolvenčního řízení vedeného na její majetek byly zjištěny a (následně) z výtěžku prodeje nemovitostí (smlouvou ze dne 29. srpna 2018) uspokojeny pohledávky zajištěných věřitelů. Nelze tak uvažovat ani o „preventivní povaze určovací žaloby“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. října 2023, č. j. 10 Cmo 3/2022-425, zamítl návrhy žalobkyně na přerušení odvolacího řízení (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud především neshledal důvody, pro které by měl vyhovět návrhům žalobkyně na přerušení řízení. Dále odvolací soud – cituje § 80 o. s. ř. a § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry (označené) judikatury Nejvyššího soudu ‒ shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že v insolvenčním řízení žalobkyně byly zjištěny pohledávky zajištěných věřitelů; nemovitosti byly na základě pokynů těchto věřitelů zpeněženy prodejem mimo dražbu, přičemž platnost kupní smlouvy mohla být zpochybněna (toliko) v řízení o žalobě podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona; postup předvídaný tímto ustanovením nelze obcházet vedením řízení o žalobě o určení vlastnického práva. Žalobkyně měla možnost – pokračoval odvolací soud – napadnout kupní smlouvu v rámci insolvenčního řízení, což ostatně i učinila; v takto započatém řízení ale řádně nepokračovala, jelikož svým dispozitivním úkonem podanou žalobu „následně změnila na žalobu o určení vlastnictví“. Její argumentace, založená primárně na zpochybnění práva zajištěných věřitelů udělit v insolvenčním řízení pokyny ke zpeněžení nemovitostí a na zpochybnění oprávnění insolvenčního správce zpeněžit nemovitosti, však není způsobilá zpochybnit vlastnické právo žalovaných k nemovitostem, které řádně nabyli v rámci insolvenčního řízení žalobkyně. Konečně odvolací soud podotkl, že výsledek řízení nic nemění na (případné) možnosti žalobkyně uplatňovat své (tvrzené) právo z titulu náhrady škody proti (původní) insolvenční správkyni. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud (v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu): a) porušil základní principy právního státu, podle nichž „právo nesmí vzniknout z bezpráví“, b) pominul, že nelze vymáhat pohledávky vzniklé ze smluv, které měly být prohlášeny za neplatné obecně nebo v exekučních/rozhodčích řízeních, c) nevyhodnotil možnost žalobkyně požadovat náhradu škody jako neefektivní prostředek ochrany jejích práv, d) nevypořádal pochybení, jichž se soudy dopustily v insolvenčním řízení žalobkyně, jde-li o zjištění pohledávek zajištěných věřitelů, e) nesprávně posoudil „způsob obrany“ žalobkyně, jde-li o její procesní podání ze dne 5. srpna 2020, které nebylo změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním (vedle původního požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy žalobkyně uplatnila požadavek na určení vlastnického práva), a f) nesprávně vyřešil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Dovolatelka snáší argumenty ohledně existence výše tvrzených pochybení odvolacího soudu, přičemž poukazuje (i) na povahu práva na bydlení jako základního lidského práva. Dále připomíná, že vzhledem k (nové) žalobě na určení pravosti pohledávek zajištěných věřitelů (incidenční spor C-9) měl odvolací soud vyhovět jejímu návrhu na přerušení odvolacího řízení, když výsledek incidenčního sporu bude mít (dle jejího názoru) význam pro posouzení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy a vlastnického práva k nemovitostem. Konečně namítá, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo (označenými) vadami a hodnotí jako nesprávná skutková zjištění, na jejichž základě soudy založily právní posouzení věci; napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a předčasné. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když nejde o výrok, jímž se odvolací řízení končí; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 3776/2019, ze dne 27. listopadu 2024, sp. zn. 23 Cdo 2842/2024, a ze dne 18. prosince 2024, sp. zn. 27 Cdo 3186/2024. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 2