29 Cdo 1830/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1830/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně W. C. a. s., zastoupené JUDr. R. Ř., advokátem, proti žalovanému Mgr. L. R., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. b., a. s. „v likvidaci“, o určení pravosti pohledávky ve výši 1.186.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 309/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 3 Cmo 250/2005-92, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 23. června 2005, č. j. 32 Cm 309/2004-38, Krajský soud v Ostravě na základě žaloby W. C. a. s., směřující vůči žalované Ing. M. H., jako tehdejší správkyni konkursní podstaty úpadkyně U. b., a. s. „v likvidaci“, určil, že žalobkyně má „po právu“ vůči úpadkyni pohledávku ve výši 1.186.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 20. prosince 2001 mezi pozdější úpadkyní jako postupitelkou a M. d. z. P. a. s. (dnes pod obchodní firmou P. M., a. s.) - dále též jen „společnost M.“, jako postupnicí, o kterou se opírá žalobkynin požadavek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle této smlouvy, je neplatná dle § 49a zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pro omluvitelný omyl. Konkrétně uzavřel, že pozdější úpadkyně uvedla postupnici v omyl tím, že ji ujistila, že postupovanou pohledávku za dlužníkem Z., spol. s. r. o. (dále též jen „dlužník Z.“), ve výši 71.985.162,88 Kč, přihlásila do konkursu vedeného na majetek tohoto dlužníka, kde tato pohledávka byla zjištěna. K odvolání Mgr. L. R., jako nového správce konkursní podstaty úpadkyně, Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Postupní smlouvou ze dne 20. prosince 2001 postoupila  pozdější úpadkyně společnosti M. a. s. svou pohledávku  vůči dlužníku Z., ve výši 71.985.162,88 Kč, za sjednanou úplatu  ve výši 19.800.000,- Kč. Dlužník Z. se tehdy již nacházel v konkursu vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 K 235/97. Pozdější úpadkyně společnost M. v  postupní smlouvě ujistila, že postupovanou pohledávku  přihlásila do konkursu vedeného na majetek dlužníka Z., kde ji správce konkursní podstaty přezkoumal a uznal. Společnost M. uhradila pozdější úpadkyni sjednanou úplatu za postoupení. 2/ V konkursu vedeném na majetek dlužníka Z. byla pohledávka postoupená postupní smlouvou z 20. prosince 2001 přihlášena (přihláškou ze dne 22. dubna 1998) společností U. T. a. s.  (dále též jen „společnost U. T.“)  a ve prospěch této společnosti byla také zjištěna. 3/ Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. října 2003, č. j. 41 K 235/97 233, zamítl návrh společnosti U. T., aby na její místo do  řízení vstoupila ohledně postupované pohledávky pozdější úpadkyně (odůvodněný tím, že jako mandatář pozdější úpadkyně přihlásila postupovanou pohledávku svým jménem /za sebe/ omylem). 4/ Dopisem ze dne 21. října 2002 vyzvala společnost M. pozdější úpadkyni k vrácení zaplacené úplaty za postoupení pohledávky, poukazujíc na to, že pozdější úpadkyně - oproti poskytnutému ujištění o opaku - pohledávku  do konkursu vedeného na majetek dlužníka Z. nepřihlásila. 5/ Společnost M. (jako postupitelka) uzavřela 4. března 2003 se žalobkyní (jako postupnicí) smlouvu o postoupení pohledávky vůči pozdější úpadkyni ve výši 579.000,  Kč představující část bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že společnost M. uhradila pozdější úpadkyni úplatu za postoupení pohledávky podle neplatné postupní smlouvy z 20. prosince 2001. Postoupení oznámila společnost M. pozdější úpadkyni dopisem ze dne 5. března 2003. 6/ Společnost M. (jako postupitelka) uzavřela 31. března 2003 se žalobkyní (jako postupnicí) smlouvu o postoupení pohledávky vůči pozdější úpadkyni ve výši 607.000,  Kč představující část bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že společnost M. uhradila pozdější úpadkyni úplatu za postoupení pohledávky podle neplatné  postupní smlouvy z 20. prosince 2001. 7/ Usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadkyně. 8/ Žalobkyně přihlásila pohledávky nabyté postupními smlouvami ze 4. března a 31. března 2003 do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, kde je správce konkursní podstaty při přezkumném jednání  popřel co do pravosti a výše, a to především s odůvodněním, že  postupní smlouva z 20. prosince 2001 není neplatná. Na tomto základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že postupní smlouva z 20. prosince 2001 není neplatná dle § 49a obč. zák. Odvolací soud poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), o tom, že osoba, která se dovolává omylu, není zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu si  sama zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Je proto podstatné, zda šlo tzv. omluvitelný omyl. O omluvitelný omyl jednající strany týkající se skutkových okolností dle odvolacího soudu nejde, měla-li jednající a omylu se dovolávající osoba možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností rozhodujících pro uskutečnění právního úkonu. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že bylo-li pro společnost M.  při uzavření postupní smlouvy z 20. prosince 2001 rozhodující, že postupovaná pohledávka byla  pozdější úpadkyní přihlášena a zjištěna v konkursu (vedeném  na majetek dlužníka Z.), „bylo  by třeba předpokládat“, že si jako postupnice ověří pravý stav věci. Možnost přesvědčit se, zda postupitelka postupovanou pohledávku do konkursu skutečně přihlásila a zda tato pohledávka byla zjištěna,  přitom „zcela objektivně“ existovala, a to zvláště za situace, kdy k přihlášení pohledávky do konkursu došlo již v roce 1998 a k postoupení pohledávky v roce 2001. Postupnice se však bez příčiny nechala ve svém úsudku mylně ovlivnit tím, co bylo ve smlouvě deklarováno,  aniž si k ověření této skutečnosti nechala postupitelkou předložit alespoň kopii přihlášky pohledávky s prezentačním razítkem konkursního soudu, z níž by bylo nepochybně seznatelné, zda předmětná pohledávka byla přihlášena do konkursu a kdo ji do konkursu přihlásil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zanedbání požadavku přiměřené péče jednající osoby  (společnosti M.) zajistit si okolnostem odpovídající objektivní  informace pro posouzení existence předpokladu (přihlášení a zjištění pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka Z.), který pro ni byl z hlediska uvažovaného právního úkonu (postupní smlouvy z 20. prosince 2001) významný (rozhodný), znemožnilo jednající osobě účinně se dovolat relativní neplatnosti pro omyl podle § 49a obč. zák. Žalobkyně tak existenci uplatněné pohledávky neprokázala ani v části nabyté postoupením. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zanedbala požadavek přiměřené péče. Zdůrazňuje, že návrh postupní smlouvy z 20. prosince 2001 zpracovala a postupnici předložila pozdější úpadkyně. Dva z nejvyšších členů tehdejšího statutárního orgánu pozdější úpadkyně (místopředseda představenstva Ing. M. F. a člen představenstva Ing. T. M. ubezpečili postupnici  (v článku I. odst. 5 postupní smlouvy z 20. prosince 2001), že postupovaná pohledávka byla přihlášena do konkursního řízení, že byla i přezkoumána správcem konkursní podstaty a jím také uznána. Proto lze mít podle dovolatelky za to, že takovéto prohlášení a ubezpečení členů statutárního orgánu by mělo být v každém případě „pravdivé  a objektivní“. Výklad zaujatý odvolacím soudem  by dle dovolatelky znamenal, že jakýkoli, tedy i písemný, právní úkon učiněný statutárním orgánem není pravdivý, pokud se neprokáže opak. Takový závěr je však zcela v rozporu s logickým chápáním platnosti písemných právních úkonů, kdyby druhá smluvní strana vždy musela veškeré uváděné údaje  předkládané navrhovatelem smlouvy nějakým způsobem přezkoumávat a objektivizovat; je zcela nelogické - pokračuje  dovolatelka - aby akceptant předloženého návrhu vycházel z toho, že údaje v předloženém návrhu jsou nepravdivé a proto musí nejdříve zjistit jejich pravdivost. Podle dovolatelky je naopak zapotřebí