29 Cdo 2011/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2011/2007 citace  Právní věta: Je-li smlouva o převzetí dluhu ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, může se přejímatel, který převzatý dluh věřiteli uhradil namísto původního dlužníka, domáhat vrácení tohoto plnění vůči původnímu dlužníku, nikoliv po věřiteli. Zákazu formulovanému v ustanovení § 161e obch. zák. odporuje také smlouva, kterou akciová společnost (přejímatel) převezme ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák. za původního dlužníka jeho dluh z neplaceného úvěru poskytnutého původnímu dlužníku na nákup akcií přejímatele. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2009 Spisová značka:29 Cdo 2011/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2011.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:60 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2011/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. K. M., advokátky,  jako insolvenční správkyně dlužnice O. p. a. s., proti žalovanému Mgr. L.R., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. b, a. s. „v likvidaci“, , zastoupenému Mgr. A. Ž., advokátkou, o určení pravosti pohledávky ve výši 88.962.052,14 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 288/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 152/2005-39, takto:   Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 152/2005 39, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou 15. listopadu 2004 se žalobkyně domáhala vůči žalované (Ing. M. H., správkyni konkursní podstaty úpadkyně U. b., a. s. „v likvidaci“) určení, že má vůči úpadkyni z titulu bezdůvodného obohacení pohledávku ve výši 88.962.052,14 Kč, jako pohledávku druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení. Žalobu odůvodnila tím, že smlouva o převzetí dluhu ze dne 15. prosince 1999, na jejímž základě uhradila pozdější úpadkyni částku 88.962.052,14 Kč, je neplatná především proto, že touto smlouvou měla převzít závazek obchodní společnosti M., a. s. (dále též jen „společnost M.“) z úvěrové smlouvy účelově určené na nákup vlastních akcií žalobkyně, což je v rozporu s ustanovením §  161e zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Plnění které poskytla pozdější úpadkyni  na závazek, jenž nepřevzala a k němuž ani nepřistoupila, je tak plněním bez právního důvodu a pozdější úpadkyně se jeho poskytnutím bezdůvodně obohatila. Rozsudkem ze dne 18. srpna 2005, č. j. 32 Cm 288/2004-24, Krajský soud v Ostravě  žalobu zamítl. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 12. dubna 1996 uzavřela společnost M. s pozdější úpadkyní rámcovou smlouvu, ve které se pozdější úpadkyně zavázala poskytnou společnosti M. „nepřekročitelný rámcový limit finančních prostředků“ ve výši  460 miliónů Kč (dále též jen „úvěrová smlouva“). Tato částka byla společností M. jednorázově čerpána dne 19. dubna 1996. 2/ Společnost M. se v úvěrové smlouvě zavázala, že poskytnuté finanční prostředky  použije na nákup 668.617 kusů akcií žalobkyně. 3/ K 16. září 1995 byly akcionáři společnosti M. obchodní společnosti M.p., s. r. o., akcie M., a. s, speciální investiční fond, a. s. a I. H., spol. s r. o. 4/ Žalobkyně se ke 14. prosinci 1998 stala jedinou akcionářkou společnosti M. 5/ Dne 15. prosince 1999 uzavřela společnost M. jako dlužník se žalobkyní (označenou jako přejímatel) a s pozdější úpadkyní smlouvu o převzetí dluhu,  kterou žalobkyně převzala dluhy společnosti M. vůči pozdější úpadkyni a zavázala se splnit závazky společnosti M. z úvěrové smlouvy v celkové výši 216.057.437,06 Kč. 6/ Dne 27. března 2000 uzavřela žalobkyně s pozdější úpadkyní dodatek č. 9 k úvěrové smlouvě, jehož obsah je totožný s obsahem zjištění ad 2/. 7/ Dne 29. května 2003 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadkyně  a správkyní její konkursní podstaty ustanovil žalovanou. 8/ Dne 8. dubna 2004 přihlásila žalobkyně do konkursu vedeného na majetek úpadkyně spornou pohledávku. 9/ Dne 18. října 2004 popřela žalovaná při přezkumném jednání pohledávku žalobkyně co do důvodu i výše. 10/ Dne 22. října 2004 vyzvala žalovaná žalobkyni k podání žaloby ohledně popřené pohledávky a žaloba byla podána 15. listopadu 2004.   Na tomto základě soud uzavřel, že smlouva o převzetí dluhu není  neplatná dle § 161e obch. zák. Závazek, který žalobkyně touto smlouvou převzala (že zaplatí dluh namísto původní dlužnice - společnosti M.) totiž ujednání o čerpání úvěru žalobkyní na nákup jejích vlastních akcií neobsahuje. I kdyby byl pro rozpor s ustanovením § 161e obch. zák. neplatný dodatek č. 9, nebyla by proto neplatná smlouva o převzetí dluhu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně má vůči úpadkyni z titulu bezdůvodného obohacení pohledávku ve výši 88.962.052,14 Kč. Odvolací soud již o věci  rozhodoval ve vztahu k žalovanému Mgr. L.R., jenž se v mezidobí stal novým správcem konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, maje dále za nesporné,  že žalobkyně  po převzetí dluhu z úvěrové smlouvy uhradila pozdější úpadkyni z tohoto titulu ve splátkách celkem 88.962.052,14 Kč. Na uvedeném skutkovém základě pak dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně platnosti smlouvy o převzetí dluhu. Při interpretaci ustanovení § 161e odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném                             do 31. prosince 2000) nelze podle odvolacího soudu vystačit pouze s jeho gramatickým výkladem. Za použití teleologického a logického výkladu pak odvolací soud uzavřel, že z pohledu zkoumaného ustanovení je rovněž nepřípustné, aby obchodní společnost převzala (smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 531 odst. 1 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) dluh, který vznikl z úvěru  (půjčky) poskytnuté na nákup akcií této společnosti. Odkazuje v literatuře na  dílo Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a  kol: Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005 (dále též jen „Komentář“), str. 549, odvolací soud zdůraznil, že účelem ustanovení § 161e odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) je zamezit zneužití majetku společnosti ve prospěch třetích osob a tohoto účelu má být dosaženo tím, že společnosti je zakázáno poskytnout v jakékoli formě finanční asistenci  jiné osobě při nabývání akcií společnosti. Tento zákaz se tedy týká i případného převzetí dluhu vzniklého ze smlouvy o úvěru na základě které poskytla banka třetí osobě úvěr na nákup akcií společnosti. Bylo by nelogické a neúčelné a absurdní, pokračoval odvolací soud,  aby zákaz finanční asistence platil „jen“ pro pouhé poskytnutí zajištění (u kterého není jisto, zda bude realizováno) a nikoli pro převzetí dluhu dle § 531 odst. 1 obč. zák., v důsledku kterého  vstupuje na místo původního dlužníka jako nový dlužník společnost, o jejíž akcie šlo. V posuzované věci pak nebylo sporné, že smlouvou o převzetí dluhu převzala žalobkyně mimo jiné i závazek z úvěrové smlouvy, na základě které pozdější úpadkyně poskytla původní dlužnici (společnosti M.) úvěr na nákup akcií žalobkyně. Smlouva o převzetí dluhu je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. v dotčené části absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanovením 161e  odst. 1 obch. zák.). Jelikož žalobkyně na splátky úvěru podle uvedené úvěrové smlouvy uhradila pozdější úpadkyni  celkem 88,962.052,14 Kč, vzniklo pozdější úpadkyni v tomto rozsahu na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobkyni vydat (§ 451, § 456 obch. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo  vadou, která mohla mít za následek  nesprávné  rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalš