29 Cdo 2254/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2254/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2009 Spisová značka:29 Cdo 2254/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2254.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2254/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. L. P., advokátem, proti žalované S., spol. s r. o. v likvidaci, zastoupené JUDr. J. T., advokátem, o zaplacení částky 1,118.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 62/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo 237/2006 - 137, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu č. j. 14 Cmo 237/2006-137 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2006, č. j. 33 Cm 62/99- 94, se ve výrocích, kterými soudy obou stupňů rozhodly o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1,118.333,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. prosince 1998 do zaplacení a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů účastníků řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2006, č. j. 33 Cm 62/99-94, v rozsahu, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,118.333,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. prosince 1998 do zaplacení a výrok II., jímž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. V rozsahu, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 18% úrok z prodlení ze žalované částky za dobu od 1. července 1998 do 30. listopadu 1998, odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud změnil též výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení a rozhodl, že žalované se povinnost nahradit státu náklady řízení neukládá. Dále uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účast žalobce ve společnosti S., spol. s r. o. (dále jen „společnost“) skončila dohodou podle ustanovení § 149a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ze dne 10. března 1998 (dále jen „dohoda“), přičemž výše vypořádacího podílu měla být v souladu s dohodou stanovena na základě účetní závěrky ke dni 31. prosince 1997. K výtce žalované, že tato účetní závěrka je vadná, když se do ní nepromítly náklady a daňové závazky předchozích období, a k související otázce, zda žalobce má právo na vypořádací podíl stanovený na základě účetní závěrky, jejíž správnost je zpochybněna, odvolací soud konstatoval, že základnou pro výpočet vypořádacího podílu podle ustanovení    § 61 odst. 2 obch. zák. je hodnota čistého jmění, jak je obsaženo v účetní závěrce sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti (zde na základě dohody). Odvolací soud poukázal na to, že ani žalovaná nezpochybňuje, a totéž potvrdili i J. Č. (v dokumentu předloženém žalovanou), znalci Ing. P. L. a Č. z., a. s. i auditorka Ing. H. S., že vykázaná výše vlastního jmění žalované v účetní závěrce ke dni 31. prosince 1997 činila 3,355.000,- Kč. K námitce žalované (odvolávající se také na stanovisko auditora), podle níž v roce 1995 nebyly v účetnictví zachyceny náklady a daňové závazky vyplývající z kontroly plnění daňové povinnosti za období let 1991, 1992 a 1993 v celkové výši 3,589.945,11 Kč a o tuto částku byl zkreslen výsledek hospodaření vykázaný v účetní závěrce za rok 1995 i rok 1996, odvolací soud uvedl, že rekonstrukce hospodářského výsledku z období let 1990 až 1996 byla provedena v účetní závěrce za rok 1998. Připomněl, že také J. Č. (v dokumentu předloženém žalovanou) při stanovení vlastního jmění žalované ke dni 31. prosince 1997 zaujal názor, podle něhož již uzavřené účetní knihy není možno opravovat; zjištěné chyby lze napravit až v účetním období roku 1998. Se  závěrem, že po uzavření účetních knih k poslednímu dni účetního období nelze již do uzavřeného účetního období zasahovat, se ztotožnil i odvolací soud. Podotkl, že účetní knihy může účetní jednotka otevřít, provést opravu účetních zápisů a sestavit novou závěrku pouze v období mezi jejich uzavřením a schválením účetní závěrky, jak plyne z § 17 odst. 7 (správně § 17 odst. 4) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“). Žalovaná dle odvolacího soudu nedoložila, že by uvedeným způsobem provedla opravu a sestavila novou účetní závěrku za rok 1997; oprava se promítla až do účetní závěrky a daňového přiznání za rok 1998. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že pro výpočet vypořádacího podílu žalobce je rozhodující účetní závěrka k 31. říjnu 1997 (správně 31. prosinci 1997), vykazující vlastní jmění ve výši 3,355.000,- Kč. Žalobcem požadovaná třetina z této částky odpovídá dle závěru odvolacího soudu poměru jeho účasti ve společnosti podle ustanovení § 150 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud se dále zabýval otázkou splatnosti vypořádacího podílu a vzniku nároku na úrok z prodlení. Uvedl, že tato splatnost se podává z ustanovení § 150 odst. 3 obch. zák., které je speciálním ustanovením k § 161 odst. 3 obch. zák. a je vázána na splnění povinností společnosti podle ustanovení § 113 odst. 5 nebo 6 obch. zák. Odvolací soud zjistil, že valná hromada žalované rozhodla  o rozdělení volného podílu po žalobci a jeho převodu na zbývající společníky (§ 113 odst. 5 obch. zák.) dne 7. září 1998, dovodil tudíž, že žalovaná byla povinna vyplatit žalobci vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po tomto rozhodnutí. Za přiměřenou (když účetní závěrka za rok 1997 již byla vyhotovena) vzal odvolací soud lhůtu do 30. listopadu 1998. Žalovaná se tak - dle odvolacího soudu - dostala do prodlení dne 1. prosince 1998. Odvolací soud se tedy neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Ačkoliv žalobce rozšířil žalobu o úrok z prodlení za dobu od 1. července 1998 do zaplacení až při jednání dne 13. ledna 2006, odvolací soud uzavřel, že úrok z prodlení lze přiznat, ovšem jen za období od 1. prosince 1998 do zaplacení. Výši úroku z prodlení opřel o ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. a  § 502 obch. zák. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohledně jeho důvodů odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že chybně zpracovaná účetní závěrka, neodrážející skutečné ekonomické výsledky, nemůže být podkladem pro vyčíslení nároků žalobce, neboť nejde o vyjádření čistého obchodního jmění. Tvrdí, že nárok žalobce je postaven na omylu (chybě), byť tato chyba může být prostým vydělením výsledných (přesto však chybných) hodnot znalecky ověřena, když stejnou početní operací ve vztahu ke stejným hodnotám se musí dospět k témuž výsledku. Uvádí nicméně, že půjde o výsledek, který je vadný, když žalobci z něj plyne právo na vyplacení částky, která odporuje jeho pravému podílu na výsledcích hospodaření (hodnotě či čistém obchodním jmění). Tvrdí, že žalovanému se tímto postupem nepřizná podíl na skutečné výši jejího vlastního jmění (její reálné hodnotě), nýbrž na vadné účetní operaci. Žalobce má dle dovolatelky nárok jen na podíl na její skutečné ekonomické hodnotě. Tu má vyjadřovat účetnictví, jež však není náhodným seskupením údajů, ale musí být prosté alespoň zásadních vad, které podstatnou měrou ovlivňují hospodářské výsledky. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že nárok žalobce musí vycházet nikoliv z toho, co uvádějí nesprávné údaje účetní závěrky, nýbrž je třeba vzít v úvahu ty údaje, které mohou dát pravdivý obraz o vypořádávané hodnotě, z hlediska účetnictví obstojí jako správné (a nikoliv jen formálně platné), tvoří správnou účetní závěrku, resp. které vyjadřují nárok každého ze společníků, jímž se tito společníci, ve stanoveném rozsahu, podílejí na vytvořené hodnotě - skutečných aktivech společnosti. Připomíná, že účelem úpravy vypořádacího podílu není založit právo na základě formálního zjištění stavu účetnictví. Zákon podle ní klade důraz na skutečnou hodnotu společnosti, její majetek, který může být vyjádřen peněžitým ekvivalentem a ten podle poměru své skutečné výše rozdělen me