29 Cdo 2427/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2427/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2012 Spisová značka:29 Cdo 2427/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2427.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2427/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Ceiml s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Wenzigova 1861/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27 19 37 72, zastoupené Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze 1740/7, PSČ 110 00, za účasti J. B., zastoupeného JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, PSČ 120 00, o zaplacení 1.445.168,63,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 41 Cm 276/2006, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2011, č. j. 14 Cmo 453/2007-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatelka je povinna zaplatit J. B. na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek Nejvyšší soud zrušil), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2007, č. j. 41 Cm 276/2006-53, kterým tento soud zamítl návrh na zaplacení 1,445.168,63 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že: 1. Dne 31. května 2004 uzavřeli J. B. (dále jen „převodce“) a právní předchůdci navrhovatelky, Ing. M. V. a R. B. (dále jen „právní předchůdci“) smlouvu o převodu 100% obchodního podílu (dále jen „smlouva“) ve společnosti MAXIMO spol. s r. o. (dále jen „společnost“) s tím, že na každého přešel obchodní podíl ve výši 50 %; cena byla dohodnuta ve výši 9,013.000,- Kč, aniž byl ve smlouvě stanoven způsob jejího určení. 2. Právní předchůdci se domáhali po převodci zaplacení částky 1,445.168,63 Kč s poukazem na to, že po provedení kontroly vyšlo najevo, že závazky společnosti jsou o 1,229.547,22 Kč vyšší a naopak její pohledávky o 215.621,41 Kč nižší než bylo uvedeno v příloze č. 1 smlouvy. 3. Smlouvou ze dne 29. května 2006 postoupili právní předchůdci výše uvedenou pohledávku na navrhovatelku a na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. ledna 2007, č. j. 41 Cm 276/2006-37 vstoupila navrhovatelka do řízení namísto nich. Odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že nelze postupovat podle ustanovení § 486 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o přiměřené slevě z kupní ceny, když v projednávané věci nešlo o prodej podniku podle § 476 a násl. obch. zák. a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval otázkou, zda převodce odpovídá za vady plnění ze smlouvy o převodu obchodního podílu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i když na převod obchodního podílu nelze přímo vztáhnout úpravu odpovědnosti za vady, je nicméně možné postupovat na základě analogické aplikace § 13 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, podle kterého „nevyplývá-li z tohoto zákona nebo povahy věci něco jiného, řídí se úplatný převod akcií úpravou kupní smlouvy“. I když ustanovení § 115 obch. zák. neobsahuje podobnou úpravu pro úplatný převod obchodního podílu, je Nejvyšší soud toho názoru, že by nabyvatelé obchodního podílu neměli být zbaveni ochrany, kterou zákon poskytuje nabyvatelům akcií. Je proto také možné, aby si strany smlouvy o převodu obchodního podílu dohodly, jaké „vlastnosti“ tento obchodní podíl (resp. podnik společnosti, o jejíž podíl jde) musí mít. Za těchto podmínek je pak možné právní úpravu odpovědnosti za vady kupní smlouvy použít. Odvolací soud zkoumal, zda si strany smlouvy „vlastnosti“, které má mít převáděný obchodní podíl, skutečně dohodly a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Uvedl, že strany si ve smlouvě „nevymínily, že hospodářský stav společnosti nesmí být jiný, než převodcem prezentovaný, ale pamatovaly na následky porušení povinností převodce a také na situaci, že se v období osmnácti měsíců od uzavření smlouvy ukáže, že stav společnosti neodpovídá tomu, co nabyvatelé před podpisem smlouvy předpokládali.“ Tímto ujednáním došlo k založení odpovědnosti za škodu za porušení závazku, nikoliv však k založení odpovědnost za vady. Odvolací soud tak uzavřel, že smlouva neobsahuje písemnou dohodu o „vlastnostech“ převáděného obchodního podílu, jež by mohla být podkladem pro analogickou aplikaci ustanovení o odpovědnosti za vady kupní smlouvy, přičemž požadavek „písemnosti“ vyvodil z toho, že zákon požaduje pro smlouvu o převodu obchodního podílu písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Nelze proto nedostatek takového ujednání ve smlouvě „nahrazovat výslechy účastníků“. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní právní otázku považuje, „zda je možné požadovat slevu z ceny za převod obchodního podílu z důvodu, že předmět převodu nemá vlastnosti deklarované převodcem.“ Dovolatelka namítá, že jí během soudního řízení před soudy obou stupňů nebylo umožněno provést listinné důkazy, které navrhovala, a které byly již od podání návrhu založeny ve spise. Není tedy pravdou, že by neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, jak uvedl odvolací soud i soud prvního stupně. Navíc má dovolatelka za to, že se odvolací soud neřídil právním názorem Nejvyššího soudu, když uzavřel, že smlouva „neobsahuje vymínění si vlastností převáděného podílu“, přičemž poukazuje na přílohy 1 až 3 smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že tyto přílohy, tvořící nedílnou součást smlouvy, obsahují vymínění si „vlastností“ obchodního podílu, resp. podniku společnosti, jejíž obchodní podíl se převádí. Vzhledem k tomu, že předmět převodu nesplňoval podmínky dle příloh, má mít dovolatelka právo na slevu z ceny. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že k reklamaci, tedy vytknutí vad, nedošlo „bez zbytečného odkladu“, když telefonicky a ústně na tyto vady upozorňovala již před 1. březnem 2006. Důkaz výslechem převodce však soud nepřipustil, čímž mělo dojít k „omezení v jejím právu na spravedlivý proces“. Závěrem dovolatelka konstatuje, že důvodem pro zamítnutí návrhu „nemůže být neunesení důkazního břemena ohledně slevy, když provedení důkazů soud neumožnil a vycházel jen ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou dle názoru dovolatelky nedostačující.“ J. B. ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že navrhovatel nepředložil žádný důkaz, a tedy neunesl důkazní břemeno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud, rozhodl, že dovolání není přípustné. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však žádnou otázku zásadního právního významu dovolacímu soudu nepředkládá. Tvrdí, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k výši požadované slevy, ač v tom směru, jak plyne ze spisu, nabízela písemné důkazy. Odvolací soud však nezaložil napadené rozhodnutí na tom, že dovolateka neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení, ale založil je na tom, že si nabyvatelé ve smlouvě nevymínili vlastnosti, jaké musí převáděný obchodní podíl mít. Podle odvolacího soudu sice přílohy smlouvy obsahovaly závazek převodce seznámit nabyvatele se skutečným stavem hospodaření společnosti a s veškerými dalšími závazky, které společnost má, současně však strany dohodly důsledky toho, že se tvrzení převodce uvedené v přílohách 1 a 3 smlouvy ukáže nepravdivým, spočívající v povinnosti převodce nahradit vzniklou škodu; nešlo tedy podle odvolacího soudu o vymíněné vlastnosti plnění. Dále pak dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud neřídil právním názorem soudu dovolacího, když uzavřel, že smlouva „neobsahuje vymínění vlastností převáděného obchodního podílu“, přičemž podle mínění dovolatelky tyto vlastnosti plynou z příloh 1 a 3 smlouvy. Nenapadá však závěr odvolacího soudu, že vzhledem ke sjednaným důsledkům nesprávnosti údajů uvedených v přílohách nešlo o vymíněné vlastnosti plnění