29 Cdo 2513/2013 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2513/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ Ing. V. S., a b/ L. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 1581/7, PSČ 466 01, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00009334, zastoupeného Mgr. Janou Řehořkovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Eliášova 914/17, PSČ 470 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 14/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. 10 Cmo 51/2012-475, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 22 Cm 14/2001-421, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. V. S. a b/ L. S.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik „v likvidaci“) určení, že jejich pohledávka, přihlášená do konkursního řízení vedeného u konkursního soudu na majetek úpadce ve výši 264.282,39 Kč, je po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo o čtvrtý rozsudek konkursního soudu o žalobě. Prvním rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 22 Cm 14/2001-40, konkursní soud žalobu zamítl (tehdy co do požadavku na určení pravosti pohledávky ve výši 264.351,95 Kč) a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze (a věc vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 14. září 2005, č. j. 13 Cmo 265/2004-63. Druhým rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 22 Cm 14/2001-212, konkursní soud: 1/ určil, že pohledávka žalobců je po právu co do částky 58.593,59 Kč (bod I. výroku), 2/ zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení co do požadavku na určení pravosti pohledávky ohledně částky 69,56 Kč (bod II. výroku), 3/ zamítl žalobu co do požadavku na určení pravosti pohledávky ohledně částky 205.688,80 Kč (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze v bodech I., III. a IV. výroku (a věc potud vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 18. února 2009, č. j. 13 Cmo 101/2008-240. Třetím rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Cm 14/2001-290, konkursní soud žalobu zamítl (již co do požadavku na určení pravosti pohledávky ve výši 264.282,39 Kč) a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze (a věc vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 15. srpna 2011, č. j. 13 Cmo 89/2010-336. V rozsudku ze dne 29. května 2012 vyšel konkursní soud z toho, že pohledávka žalobců sestává z celkem 5 dílčích pohledávek, a to z: 1/ Pohledávky ve výši 156.800 Kč (dále jen „první pohledávka“) z titulu práva z odpovědnosti prodávajícího za vady věci [práva na výměnu věci - osobního automobilu zn. Fiat 126 (dále jen „vozidlo“) - za novou] pořízené žalobci (jako kupujícími) od pozdějšího úpadce (jako prodávajícího) kupní smlouvou ze dne 12. července 1989 za kupní cenu ve výši 47.900 Kč. 2/ Pohledávky ve výši 3.327 Kč (dále jen „druhá pohledávka“) z titulu nákladů spojených se soudním vymáháním první pohledávky. 3/ Pohledávky ve výši 1.869,39 Kč (dále jen „třetí pohledávka“) z titulu 19% úroku z prodlení z druhé pohledávky za dobu od 1. ledna 1996 do 31. prosince 1998. 4/ Pohledávky ve výši 69.072 Kč (dále jen „čtvrtá pohledávka“) z titulu nákladů spojených s udržováním provozuschopnosti vozidla v době od roku 1990 do 31. prosince 2000 (pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, havarijní pojištění, údržba a garážování vozidla a „ostatní náklady“, např. na výměnu oleje nebo autobaterie). 5/ Pohledávky ve výši 33.256,56 Kč (dále jen „pátá pohledávka“) z titulu 19% úroku z prodlení ze čtvrté pohledávky za dobu od 1. ledna 1996 do 31. prosince 1998. Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 1/ První pohledávka. Žaloba potud není po právu, jelikož žalobcům nevzniklo [v intencích ustanovení § 244, § 247 odst. 1 a § 251 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“)] právo na výměnu vozidla, když všechny zjištěné vady vozidla byly vadami odstranitelnými. 2/ Druhá a třetí pohledávka. Druhou pohledávku (ve výši 3.327 Kč) neuznal konkursní soud za pravou, jelikož soudní rozhodnutí (ve věcech vedených u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 355/95 a 4 C 767/95), jimiž byla předmětná částka žalobcům přiznána (jako náhrada nákladů řízení) dosud nenabyla právní moci. Z týchž příčin neměl konkursní soud za pravou ani třetí pohledávku (ve výši 1.869,39 Kč), představovanou příslušenstvím druhé pohledávky (zákonnými úroky z prodlení z ní). 3/ Čtvrtá a pátá pohledávka. Čtvrtou pohledávku (ve výši 69.072 Kč) neměl konkursní soud za pravou s přihlédnutím k důvodům, pro které neuznal pravost první pohledávky. Z týchž příčin neměl konkursní soud za pravou ani pátou pohledávku (ve výši 33.256,56 Kč), představovanou příslušenstvím čtvrté pohledávky (zákonnými úroky z prodlení z ní). K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2013, č. j. 10 Cmo 51/2012-475, potvrdil rozsudek konkursního soudu z 29. května 2012 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku konkursního soudu ohledně jednotlivých pohledávek k následujícím závěrům: 1/ První pohledávka. Podle odvolacího soudu postupoval konkursní soud správně, dovodil-li, že žalobcům nevzniklo právo na výměnu vozidla, jelikož se na něm nevyskytovala neodstranitelná vada. Konkursní soud též nepochybil (jak tvrdí žalobci), nevypořádal-li se s otázkou, zda důvod pro uplatnění práva na výměnu vozidla nezakládal větší počet odstranitelných vad, které bránily jeho řádnému užívání. Žalobci v přihlášce první pohledávky ani v žalobě netvrdili, že by vůči (pozdějšímu) úpadci uplatnili právo na výměnu vozidla z důvodů obsažených v ustanovení § 251 odst. 1 věty druhé obč. zák. V přihlášce pohledávky (z 2. března 1999) a v jejím doplnění (z 3. října 2000) žalobci uvedli, že uplatňují pohledávku, která vznikla tak, že od (pozdějšího) úpadce koupili vozidlo, které se ukázalo jako vadné a neopravitelné. Proto vyzvali (pozdějšího) úpadce (reklamací z 28. září 1989, v níž rovněž tvrdili, že vozidlo považují za neopravitelné) k výměně vozidla. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále též jen „ZKV“) přitom určuje, že se v žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky smějí konkursní věřitelé dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. Navíc okolnost, že v protokolech STK bylo vyznačeno, že se na vozidle (opakovaně) vyskytovaly 3 lehké závady, ještě neznamená, že by šlo o vady, které vskutku bránily řádnému užívání vozidla. Ani ze znaleckých posudků nevyplynulo, že by se tyto vady projevovaly z hlediska užívání tak, že by vozidlo nebylo možné řádně užívat. Tvrzení žalobců, že nikdo neprokázal opak, neobstojí v situaci, kdy povinnost tvrzení a důkazní povinnost v dotčeném směru tíží právě je (kupující). Odvolací soud přitom sdílí pochybnosti konkursního soudu o věrohodnosti prohlášení žalobců, že od roku 1990 vozidlo nepoužívali. Odvolací soud pak stejně jako žalovaný považoval za neadekvátní i požadavek na určení pravosti první pohledávky ve výši 156.800 Kč, v situaci, kdy pořizovací (kupní) cena vozidla činila toliko 47.900 Kč. 2/ Druhá a třetí pohledávka. Rozhodovací praxe soudů představovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2008, pod číslem 92, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) je při řešení otázky vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení ustálena v tom, že tento nárok má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nároku na náhradu nákladů řízení) je totiž zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. V situaci, kdy žalobci nedoložili (nemohli doložit) pravomocná rozhodnutí v nalézacích řízeních, jimiž by jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, není druhá pohledávka po právu. Úroky z prodlení (jimiž je tvořena třetí pohl