29 Cdo 2653/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2653/2015 citace  Právní věta:Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2016 Spisová značka:29 Cdo 2653/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2653.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnky Dotčené předpisy:§ 30 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb. § 32 předpisu č. 191/1950Sb. § 47 předpisu č. 191/1950Sb. § 511 obč. zák. § 77 odst. 3 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:22. 8. 2016 Publikováno ve sbírce pod číslem:115 / 2017 Anotace:Nejvyšší soud v tomto rozsudku se zabýval dosud neřešenou právní otázkou, a to, zda splnivšímu směnečnému rukojmímu (žalobci) vznikla vůči žalovaným (jako dalším solidárně zavázaným rukojmím za společnost) peněžitá pohledávka, nemající povahu pohledávky směnečné. Dále se i vypořádal s otázkou vnitřního vztahu mezi takovými směnečnými rukojmími. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.     29 Cdo 2653/2015  ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. T. T., Ph.D., zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) J. T., 2) P. T., a 3) R. T., všem zastoupeným Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, o zaplacení částky 407.940,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 83/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. ledna 2015, č. j. 69 Co 330/2014-153, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. ledna 2015, č. j. 69 Co 330/2014-153 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 27. května 2013, č. j. 15 C 83/2012-85, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.                                               O d ů v o d n ě n í :             Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. května 2013, č. j. 15 C 83/2012-85, zamítl žalobu, kterou „se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 407.940,24 Kč s příslušenstvím, a to po prvním žalovaném zaplacení částky 135.980,08 Kč s úrokem z prodlení z částky 135.980,08 Kč za dobu od 4. prosince 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši 7,75 %, po druhém žalovaném zaplacení částky 135.980,08 Kč s úrokem z prodlení z částky 135.980,08 Kč za dobu od 10. prosince 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši 7,75 % a po třetím žalovaném zaplacení částky 135.980,08 Kč s úrokem z prodlení z částky 135.980,08 Kč za dobu od 30. listopadu 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši 7,75 %“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:             1)  Dne 11. července 2002 vystavila společnost RAKO-TRANS, s. r. o. (dále jen „společnost“) směnku vlastní, ve které se zavázala zaplatit na řad České spořitelny, a. s. (dále jen „remitent“) dne 30. června 2006 směnečnou sumu 2.253.790,20 Kč. Směnka byla avalována žalobcem a všemi žalovanými.             2)   Směnečným platebním rozkazem ze dne 31. srpna 2006, č. j. 3 Sm 248/2006-10 (dále jen „směnečný platební rozkaz“), Krajský soud v Ostravě uložil společnosti, žalobci a všem žalovaným, aby do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili společně a nerozdílně remitentovi částku 2.253.790,20 Kč s 6% úrokem od 1. července 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.512,- Kč a náklady řízení 90.460,- Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 7. března 2007 a vykonatelnosti nabyl dne 6. března 2008.             3)   Na základě směnečného platebního rozkazu Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 30. března 2010, č. j. 32 EXE 427/2010-18, nařídil exekuci na majetek povinných – avalů (T., J., P. a R. T.).             4)   Dne 7. dubna 2010 uhradili první žalovaný (J. T.) a třetí žalovaný (R. T.) částku 159.354,- Kč, která „byla započtena“ na jistinu směnečné pohledávky.             5)  Remitent oznámil žalobci (dopisem ze dne 5. srpna 2010), že postoupil „pohledávku vyplývající ze smlouvy o vyplňovacím právu směnečném č. 12/103/02 ze dne 11. července 2002, která zajišťovala pohledávku z úvěru č. 808-065-02 poskytnutého společnosti v původní výši 3.000.000,- Kč“, J. K.             6)  Usnesením ze dne 6. ledna 2011, č. j. 32 EXE 427/2010-61, Okresní soud v Přerově zastavil exekuci proti povinným (žalovaným) a nadále ji vedl jen proti žalobci.             7)   „Na předmětnou exekuci“ žalobce uhradil celkem částku 738.239,91 Kč.             8) Žalobce všechny žalované opakovaně vyzýval k zaplacení jedné čtvrtiny „z celkového dluhu vymáhané částky dle exekuce nařízené usnesením ze dne 30. března 2010, podle směnečného platebního rozkazu, s tím, že „je po něm požadováno více, než činí jeho podíl“. Žalovaní s tímto požadavkem nesouhlasili, když „mezi nimi a žalobcem byla uzavřena dohoda o modifikaci jejich závazků a oni již zaplatili částku 159.354,- Kč“. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I. § 32 odst. 1 a 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a ustanovení § 511 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom zdůraznil, že žalobce a žalovaní (jako směneční rukojmí) se společně a nerozdílně se společností (jako výstavcem) zavázali zaplatit majiteli směnky „směnečné částky“. Za stavu, kdy pohledávku, která „byla následně předmětem exekuce a kterou žalobce zaplatil sám ve výši 738.239,91 Kč a po žalovaných požaduje zaplacení částky 407.940,24 Kč“, posoudil jako „pohledávku ze směnky“, uzavřel, že podle směnečného zákona „nevzniká mezi avaly žádný regres, pokud jeden z avalů vyplatí pohledávku ze směnky“. Potud poukázal na závěry formulované v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze „5 Cm 493/2007“ (jde o rozsudek ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 5 Cmo 493/2007). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č. j. 69 Co 330/2014-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přitakal závěru okresního soudu o tom, že v daném případě nelze aplikovat „obecná ustanovení občanského zákoníku“ (jeho § 511), když směnečný zákon obsahuje speciální úpravu postavení rukojmích (viz jeho ustanovení čl. I. § 32 odst. 3); podle ní „avalista nemůže uplatnit regresní nároky vůči dalším avalistům téhož avaláta“. „Solidarita avalistů ze směnky zakotvena ex lege není, přičemž příslušná kogentní právní norma nemůže být po vystavení směnky v otázce případné solidarity modifikována rozhodnutím soudu, které by solidaritu avalistů stanovilo, a tedy regulovalo vnitřní vztah pasivní solidarity odlišně od zákonné úpravy“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky vzájemného vztahu ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona a § 511 obč. zák., dosud Nejvyšším soudem neřešené.   Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)možnost aplikace ustanovení § 511 obč. zák. na vnitřní poměry směnečných rukojmí jako osob solidárně zavázaných vůči majiteli směnky a snáší argumenty ve prospěch závěru opačného. Současně zdůrazňuje, že žalobou uplatněná pohledávka není pohledávkou ze směnky, když vydáním směnečného platebního rozkazu „se nárok ze směnky přetransformoval do nároku občanskoprávního“.            Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se po