29 Cdo 2683/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2683/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2001 Spisová značka:29 Cdo 2683/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2683.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2683/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K. spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalované B.S., zast. advokátem, o 81.009,70 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.16 C 341/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2000, č.j. 15 Co 409/2000-207, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2000, č.j. 15 Co 409/2000-207, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19.4.2000, č.j. 16 C 341/97-175, ve výroku ve věci samé, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 81.009,70 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1.2.1995 do zaplacení, z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již podruhé, když v prvním rozsudku uložil žalované zaplatit žalobkyni 25.085,70 Kč s přísl., a co do částky 139.025,70 Kč s přísl. žalobu zamítl. Odvolací soud poté výrok o zamítnutí návrhu co do částky 58.016 Kč s přísl. potvrdil, ohledně částky 81.009,70 Kč s přísl. jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že vztah mezi účastníky sporu je třeba posuzovat podle § 566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.\"), neboť žalovaná způsobila žalobkyni škodu, když jako podnikatelka v oboru účetnictví pro ni vykonávala účetnické práce konkretizované v dohodě označené jako smlouva o provádění práce. Dále odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení uzavřel, že částka 44.099,- Kč, která měla být sražena z vypořádacího podílu vyplaceného bývalému společníkovi, p. J., je škodou, která vznikla žalobkyni, neboť ta měla provést srážku daně a protože ji neprovedla, vymáhal tuto částku finanční úřad jako její vlastní dluh. Přitom daň již nebylo možno po panu J. vymáhat. Totéž se týká částky 15.683,- Kč, která představuje sankce za včasné neodvedení daně, tedy penále. Odvolací soud tedy vyslovil závazný právní názor, že částky 44.099,- Kč a 15.683,- Kč jsou škodou, která vznikla žalobkyni. Dále pak uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalovaná v souvislosti se vznikem této škody „porušila své povinnosti zaviněně,\" tedy alespoň z nedbalosti. V tom směru konstatoval, že důkazní břemeno o zproštění odpovědnosti leží zcela na žalované. Ohledně částky 21.227,70 Kč, která představuje doměrek daně z přidané hodnoty za rok 1993, odvolací soud poukázal na zprávu o kontrole daně z přidané hodnoty, která odporuje tvrzení žalobce, že musel daň zaplatit znovu, protože na základě jednání žalované bylo poprvé zaplaceno v nesprávném období. Poté, co soud prvního stupně rozhodl ve věci podruhé, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a částečně doplnil důkazy. Ze zprávy o kontrole důchodové daně zjistil, že finanční úřad vytkl žalobkyni nesprávné zahrnutí cestovních výdajů žalované, která nebyla ke společnosti v pracovněprávním poměru. „Z obsahu dopisu žalobkyně a přílohy ze dne 30.9.1992 pak odvolací soud zjistil, že mezi soukromými podnikateli, placenými žalobkyní, byla také žalovaná. To vyplývá obdobně i z dopisu žalobkyně z 10.2.1993. Podle dokladu z 25.4.1994 pak žalovaná předložila finančnímu úřadu ke kontrole tam uvedené doklady.\" Předmětem odvolacího řízení zůstal nárok na náhradu škody ve výši 81.009,70 Kč, který sestává ze tří položek - částky 44.099,- Kč, která měla být sražena jako daň z vypořádacího podílu společníka, částky 15.683,- Kč, která představuje penále za včasné neodvedení této daně a částky 21.227,70 Kč, kterou zaplatila žalobkyně jako daň z přidané hodnoty v nesprávném období, takže ji musela platit ještě jednou. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky vznikl na základě smlouvy ze dne 23.3.1992 obchodní vztah. Připomněl, že sama žalovaná, která tento závěr zpochybňuje, vypověděla (na č.l. 42 a 49 spisu), že s ní žalobkyně nechtěla uzavřít pracovní poměr, že měla již od dubna 1991 živnostenský list na činnost účetnictví, že pracovala i pro jiné podnikatele, ze svého platila sociální a zdravotní pojištění a práci pro žalobkyni vykonávala jako podnikatelka. O tom, že žalovaná pracovala pro žalobkyni jako podnikatelka, nebylo mezi účastníky pochyb až do doby, kdy žalovaná dospěla k závěru, že tvrzení o existenci pracovněprávního vztahu by mohlo být využito v rámci námitky promlčení. Mezi účastníky však takový vztah nevznikl, neboť to nebylo úmyslem žádného z nich, když uzavírali smlouvu o provádění práce. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná vždy vystupovala vůči žalobkyni jako podnikatelka a nikdy neuvažovala o tom, že by vztah mohl být jiný. Na charakteru tohoto vztahu nemůže nic změnit dohodnutý způsob odměňování (za vykázané odpracované hodiny) ani to, že žalobkyně zaplatila žalované školení a že žalovaná práci částečně vykonávala v jejích prostorách. Tvrzení, že žalované byla proplacena dovolená, nebylo nijak doloženo, i kdyby však žalobkyně takové plnění poskytla, nemohlo by to nic změnit na charakteru vztahů založených smlouvou mezi účastníky. „Na rozdíl od předchozího rozhodnutí má ovšem odvolací soud za to, že smlouva o provádění práce z 23.3.1992 je smlouvou o dílo dle § 536 a násl. obch. zák., neboť předmětem takové smlouvy nemusí být hmotná konkrétní věc, ale může také jít o smlouvu o pracích a výkonech, bude-li výsledek těchto prací hmotně zachycen, jak je to v daném případě.\" Proto je třeba odpovědnost za škodu posoudit podle § 373 a násl. obch. zák. V přezkoumávané věci bylo povinností žalované ze závazkového vztahu provést dílo (vedení účetní evidence, operativní evidence, fakturace práce, vedení peněžních deníků, vedení podvojného účetnictví, daňové a ekonomické poradenství) řádně a pokud tuto povinnost nesplnila, odpovídá nejen za vady díla, ale pokud byla vadným plněním žalobkyni způsobena škoda, odpovídá objektivně i za tuto škodu. To, že nekvalitním dílem žalované vznikla žalobkyni škoda, konstatovaly již soudy obou stupňů s tím, „že na základě včasného nesražení daně z vypořádacího podílu společníka a zaúčtováním dokladů v nesprávném čtvrtletí musela žalobkyně zaplatit finančnímu úřadu částky, které by jinak, pokud by dílo žalovaná odvedla řádně, platit nemusela, a v tomto směru tedy došlo jednáním žalované ke zmenšení majetku žalobkyně.\" 226 Odvolací soud poukázal na to, že p. J. žalobkyně dodatečně srazit daň nemohla, neboť mu již jiné částky nevyplácela a znalecký posudek hovořící o možnosti daň vymáhat je nesprávný. Stejně tak je mylný názor, že by žalobkyně mohla daň na bývalém společníkovi vymáhat na základě smlouvy o vyrovnání. Podle ní se bývalý společník podílel z 25 % na ztrátách společnosti, zejména při odstraňování vad díla, dále za pokuty, penále a další možné poplatky a úhrady. Odpovědnost společníka se tedy vztahovala k jeho konkrétní činnosti ve společnosti a žalovaná se své objektivní odpovědnosti nemůže zprostit poukazem na tuto dohodu. Stejně tak žalovaná neprokázala, že škoda byla způsobena nepředvídatelnou okolností, kterou nemohla překonat. Přestože soud prvního stupně posoudil odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., jsou jeho skutkové a částečně i právní závěry použitelné pro úvahu odvolacího soudu o splnění podmínek odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. Žalovaná tedy odpovídá za škodu vzniklou nesražením a neodvedením daně ve výši 44.099,- Kč a ve výši 15.683,- Kč. Totéž se týká částky 21.227,70 Kč - tu zaplatila žalobkyně navíc, protože žalovaná zaúčtovala účetní doklady v nesprávném čtvrtletí. Své odpovědnosti se nemůže zprostit poukazem na to, že žalobkyně mohla škodě zabránit tím, že by vadné dílo žalované napravila dodatečným daňovým přiznáním. Ostatně, podle čl. II. zákona č. 321/1993 Sb. bylo možno dodatečné daňové přiznání podat od 1.1.1994, tedy v době, kdy žalovaná ještě pro žalobce prováděla dílo (nejméně do 31.3.1994). Žalovaná neprokázala existenc