29 Cdo 2722/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2722/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2009 Spisová značka:29 Cdo 2722/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2722.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2722/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A. i. s.t, a. s., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalovanému G. f. o. s c. p., zastoupenému JUDr. M. O., advokátem, o zaplacení 14,442.539,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 30/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 362/2007-147, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 144.799,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í: V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007,          č. j. 50 Cm 30/2004 – 115, v rozsahu 807.168,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % od 5. května 2002 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky    14,442.539,50 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok II.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyně jakožto investiční společnost nemá nárok na vyplacení náhrady z G. f. o. s c. p. (dále jen „Garanční Fond“), plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry (dále jen „obchodník“) splnit své závazky vůči zákazníkům z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací, a to přesto, že obchodníkovi svěřila prostředky náležející do žalobkyní obhospodařovaného podílového fondu a ke vzniku nároku na náhradu mělo dojít před novelou zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „zákon o cenných papírech“), účinnou od 12. července 2002 (dále též jen „novela“). Z vymezení zákaznického majetku v ustanovení § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech vyplývá podle odvolacího soudu jeho vázanost na osobu zákazníka, který s obchodníkem uzavřel smlouvu a který má také právo na náhradu z Garančního fondu za podmínek vyplývajících z ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech. Institucionální investoři jsou z náhrady z Fondu dle ustanovení § 81c odst. 3 písmeno b) zákona o cenných papírech vyloučeni. Žalobkyně jako institucionální investor proto nemá právo na náhradu z Garančního fondu. Je přitom zcela nerozhodné, zda investiční společnost jako institucionální investor provádí obchody se svým majetkem na vlastní účet nebo provádí tyto obchody v rámci obhospodařování majetku jí vytvořeného podílového fondu, což vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu. Podle tohoto ustanovení je omezení, týkající se obchodů na vlastní účet, stanoveno jen pro banku. Z uvedeného vyplývá, že podílníci podílových fondů byli z nároku na náhradu z Garančního fondu vyloučeni i před novelou. Podílníci totiž nebyli v žádném smluvním vztahu k obchodníkovi. Novela tak byla jen zpřesněním, nikoliv změnou stávající úpravy. Proti rozsudku odvolacího soudu, (výrokům II. a III.), podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož zákazníkem obchodníka, který má nárok na náhradu z Garančního fondu, je pouze osoba, která s tímto obchodníkem uzavřela smlouvu. Tento závěr „popírá možnost, že smlouva může být a zpravidla také bývá uzavřena ve prospěch třetí osoby“. Soudy se podle dovolatelky nevypořádaly s námitkou, podle níž z komisionářské smlouvy, resp. z jejího dodatku č. 1, vyplývá, že smlouva je uzavírána na účet podílových fondů. Z ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, pak plyne, že smlouva je uzavírána na účet podílníků – majitelů podílových listů. Zákazníkem obchodníka v případě smlouvy, jež se týká majetku v podílovém fondu a ve smlouvě je toto výslovně vyjádřeno, proto nemůže být investiční společnost, ale nutně jím musí být majitelé podílových listů. Na daný případ proto nelze aplikovat ustanovení § 81c odst. 4 písm. b) zákona o cenných papírech. Dovolatelka nárok na náhradu neuplatňuje jako institucionální investor, ale činí tak sice svým jménem, avšak pro majitele podílových listů. Z formulace citovaného ustanovení je nutno dovodit, že institucionální investoři nárok na náhradu nemají pouze pokud jde o jejich vlastní majetek. Poukazujíc na smysl právní úpravy, jež zavedla systém náhrad z Garančního fondu, dovozuje, že není důvodu, aby fyzické osoby investující u obchodníka přímo a fyzické osoby investující prostřednictvím podílových fondů byly znerovnoprávněny tím, že by se náhrada poskytovala pouze osobám investujícím přímo. Dovolatelka uzavírá, že v projednávané věci zákazníkem obchodníka byli majitelé podílových listů, jejich majetek je zákaznickým majetkem a tudíž tito majitelé mají nárok na poskytnutí náhrady z Garančního fondu. Pokud došlo novelou ke změně ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) tak, že vyloučení z náhrady se vztahuje výslovně i na podílníky podílových fondů, nemá tato novelizace na projednávanou věc žádný vliv, neboť k ní došlo až poté, kdy podílníkům vznikl nárok na poskytnutí náhrady. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k výkladu ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 11. července 2002. Citované ustanovení znělo: „Na náhrady z Fondu nemají nárok institucionální investoři včetně zahraničních.“ Pod pojmem „institucionální investoři“ je třeba rozumět subjekty vypočtené v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, tj. banku provádějící obchody na vlastní účet s investičními instrumenty na kapitálovém trhu, investiční společnost, investiční fond, penzijní fond a pojišťovnu (srov. poznámku pod čarou č. 36g). Závěr, podle něhož se výluka dle ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech vztahuje i na investiční společnosti, je tedy z právní úpravy zřejmý a dovolatelka jej ani nezpochybňuje. Dovozuje však, že se tato výluka prosadí pouze tehdy, svěří-li investiční společnost obchodníkovi prostředky ze svého majetku, a nikoliv za situace, kdy obchodníkovi svěří prostředky z jí obhospodařovaného podílového fondu. Právní postavení subjektů kolektivního investování bylo v rozhodné době upraveno zejména zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon o investičních společnostech“). Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o investičních společnostech byly investiční společnost a investiční fond obchodními společnostmi, jejichž předmětem podnikání bylo kolektivní investování; jiný předmět podnikání investiční společnost ani investiční fond mít nemohly, nestanovil-li zákon jinak (§ 3 odst. 1). Pod pojmem kolektivní investování zákon rozuměl jím vymezené shromažďování peněžních prostředků, jejich ukládání, jakož i zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním, za jiné majetkové hodnoty (§ 2 odst. 1), jakož i obhospodařování majetku v podílovém fondu a obhospodařování majetku investičního nebo penzijního fondu (§ 2 odst. 2 věta prvá). Investiční společnost shromažďovala peněžní prostředky vydáváním podílových listů (§ 5 odst. 1), přičemž majetek shromážděný investiční společností v podílovém fondu byl společným majetkem majitelů podílových listů (§ 5 odst. 2). Majetek v podílovém fondu byl investiční společnosti svěřen do obhospodařování. Investiční společnost jej používala ke koupi cenných papírů nebo ukládala na účty u bank vedené pro podílový fond a obhospodařovala svým jménem na účet majitelů podílových listů (§ 5 odst. 3). Oproti tomu investiční fond shromažďoval peněžní prostředky vydáváním