29 Cdo 2860/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2860/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2002 Spisová značka:29 Cdo 2860/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2860.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 odst. 2 předpisu č. 496/1990Sb. § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2860/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Česká republika – Okresní úřad M., zastoupené, advokátem , proti žalované K. s. Č. a M., zastoupené, advokátem, o vydání majetku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 336/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č.j. 25 Co 103/2000-180, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozhodl shora označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně v předmětné věci tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení a ve věci se připouští dovolání. Rozsudkem ze dne 24.9.1999, č.j. 6 C 336/93-146, Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání 16 kusů víceúčelových telefonů s příslušenstvím, pořízených v roce 1989, eventuálně o zaplacení částky 209.600,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení. Soud prvního stupně žalobu zamítl v podstatě z důvodu, že nárok žalobkyně je promlčen. Odvolací soud především konstatoval, že k námitce promlčení, vznesené žalovanou, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k ust. § 1 odst. 2 ústav. zákona č. 496/1990 Sb. se dostal povinný subjekt do prodlení s plněním (vydáním žalovaných věcí) dne 1.2.1991, neboť plnění mělo být do 30 dnů od účinnosti zákona, tedy ode dne 1.1.1991. Dnem 1.2.1991 právo mohlo být vykonáno poprvé a od tohoto dne začala žalobkyni běžet promlčecí lhůta. Tříletá promlčecí lhůta skončila dnem 1.2.1994. Žalobkyně sice dne 23.3.1993 podala žalobu, ale žalovaným byl Okresní výbor KSČM v M., který sice v té době měl právní subjektivitu a mohl být účastníkem řízení, avšak nebyl ve věci pasivně legitimován. KSČM jako pasivně legitimovaný subjekt do řízení vstoupila dne 1.7.1994, tj. až po uplynutí promlčecí lhůty. S námitkou žalobkyně, že nárok podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb. nelze promlčet, neboť zákon je koncipován tak, že vlastnictví k věcem stát nabývá dnem účinnosti zákona, se odvolací soud neztotožnil. Ústavní zákon č. 496/1990 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a pokud tedy v tomto zákoně není obsažena zvláštní úprava, použije se občanský zákoník. Podle ust. § 100 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů v tomto ustanovení uvedených. Právo vyplývající z ústav. zákona č. 496/1990 Sb. je právem majetkovým, promlčení tohoto práva není v cit. zákoně řešeno. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětné právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Pokud pak žalobkyně namítala, že právo žalované vznést námitku promlčení se promlčelo, ani tuto námitku neshledal odvolací soud důvodnou. Shodně se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že právo vznést námitku promlčení není majetkovým právem a již proto jeho promlčení nepřipadá v úvahu a kromě toho by to znamenalo oslabení institutu promlčení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal ani důvod pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. určující, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Samo právo vznést námitku promlčení, jak plyne z ust. § 100 obč. zák., není právem, které by bez právního důvodu zasahovalo do práv a oprávněných zájmů jiných. Právo vznést námitku promlčení vyplývá přímo z občanského zákoníku. K návrhu žalobkyně připustil odvolací soud ve věci dovolání, neboť otázky, zda se promlčuje právo námitky promlčení a zda se promlčuje nárok podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb., považuje po právní stránce za zásadní. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku dovolání s odkazem na ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. a vytýká mu nesprávné právní posouzení věci, zejména v otázce promlčení uplatněného nároku. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že v případě práva na vydání víceúčelových telefonů nejde o žádné z práv, jež by bylo vyloučeno z promlčení podle ust. § 100 odst. 2 obč. zák. Na rozdíl od všech tzv. restitučních zákonů se zde nepředpokládá obnovení vlastnického práva na základě výzvy oprávněného a následné dohody o vydání věci, nýbrž podle § 1 odst. 1 ústav. zák. č. 496/1990 Sb. se ukládá vydat majetek ze zákona, k datu jeho účinnosti. K promlčení vlastnického práva tak nemohlo dojít s ohledem na ust. § 100 odst. 2 obč. zák. Dále dovolatelka namítá, že uplatnění námitky promlčení je limitováno obecnou promlčecí dobou podle ust. § 101 obč. zák. Námitka promlčení není institutem procesním, nýbrž hmotněprávním a ve své podstatě je majetkovým právem charakteru blízkého námitce relativní neplatnosti. Podle ust. § 100 odst. 2 obč. zák. ve znění platném do 31.12.1991, rozhodném pro daný případ, se promlčovala všechna majetková práva s výjimkou práv tam uvedených a jelikož právo námitky promlčení zde výslovně uvedeno není, promlčuje se v obecné promlčecí době. Obdobně bylo řešeno v právní teorii i soudní praxi promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu podle ust. § 40a obč. zák., a to kladně (viz Občanský zákoník – komentář, Panorama, díl první, Praha 1987, s. 316). To je žádoucí z hlediska právní jistoty. Konečně je podle dovolatelky potřebné se zabývat interpretačním pravidlem v ust. § 3 odst. 1 obč. zák., které nepochybně lze na daný případ aplikovat. Dovolatelka zejména poukazuje na to, že jako věřitel nebyla informována o přechodu práv a závazků dřívější KSČ na nástupnické subjekty a posléze KSČM, která existovala v době podání žaloby, přičemž ani nebylo jasné, na kterou organizační složku, která byla nadána právní subjektivitou, předmětný závazek přešel. Singulární sukcese byla provedena naprosto nedostatečným způsobem. I pokud tedy soud dospěje k závěru, že uplatněný nárok podléhá promlčení, kdežto námitka promlčení nikoliv, měl by se zabývat možností odepřít takovému výkonu práva právní ochranu podle § 3 odst. 1 obč. zák. Touto otázkou se zabýval až odvolací soud, čímž byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení. Ani z hlediska rozhodování o nákladech řízení nelze přehlédnout, že žalovaná mohla námitku promlčení uplatnit již při prvním jednání ve věci a sedm nepravomocných rozhodnutí soudů různých instancí se tak mohlo zredukovat. Žalovaná však uplatnila námitku promlčení až po 5 letech probíhajícího sporu. Dovolatelka na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání pokládá napadený rozsudek za správný a zejména argumentuje, že nelze dovozovat přechod vlastnictví k movitým věcem na stát ze zákona, neboť pro takový závěr není v zák. č. 496/1990 Sb. podkladu. Podle přesvědčení žalované nelze směšovat promlčení práva jako institut hmotněprávní a oprávnění toto promlčení namítnout, které má povahu procesní. Pokud jde o otázku právního nástupnictví mezi býv. KSČ a KSČM, měla žalobkyně podle názoru žalované možnost ověřit si tuto skutečnost v seznamu politických stran a hnutí, vedených ministerstvem vnitra ČR, a to ještě před podáním žaloby. Žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání. Podle bodu 17. hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené