29 Cdo 2964/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2964/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2009 Spisová značka:29 Cdo 2964/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2964.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:B Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2964/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyň a/ A. – C. a. s., b/ E. G., a. s., zastoupené JUDr. P. V., Ph. D., LL. M., advokátem, a c/ A. o. a. s., zastoupené JUDr. P. V., Ph. D., LL. M., advokátem, proti žalovanému Ing. A. P., jako správci konkursní podstaty úpadce M. d. z., Š. a. s. „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, o určení pravosti a pořadí pohledávek ve výši 207,213.513 Kč a 369,111.317,46 Kč, s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 108/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 3 Cmo 28/2005-124, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 12 Cm 108/2003-66, Krajský soud v Ostravě určil, že žalobkyně c/ má za úpadkyní pohledávku ze smlouvy o úvěru v celkové výši 369,111.317,46 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území Š. a listu vlastnictví pro katastrální území H. n. M. (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhaly určení práva na oddělené uspokojení pro pohledávku specifikovanou ve výroku I. z výtěžku zpeněžení nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území B., listu vlastnictví pro katastrální území H., listu vlastnictví pro katastrální území B. n. B., listu vlastnictví pro katastrální území O., listu vlastnictví pro katastrální území M. a listu vlastnictví pro katastrální území V. u P. (dále též jen „sporné nemovitosti“), a v části o určení pravosti a pořadí pohledávky žalobkyně c/ za úpadkyní ve výši 207,213.513,- Kč ze směnky cizí, vystavené dne 16. dubna 1996 (dále též jen „směnka“) I. A P. B., a. s. (dále jen „I.“), pak žalobu zamítl (výrok II.). K odvolání žalobkyně c/ Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že určil, že žalobkyně c/ má právo na oddělené uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 369,111.317,46 Kč i z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí specifikovaných ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně a dále, že má za úpadkyní pohledávku ve výši 207,213.513,- Kč ze směnky. Odvolací soud vyšel z toho, že 1) dne 28. prosince 1995 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost S. a. s. (dále jen „S.“); jejími zakladateli a členy jejího představenstva byli Ing. J. Š., Ing. R. T. a Ing. M. M., kteří byli současně členy představenstva pozdější úpadkyně; 2) S. a I. uzavřely dne 16. dubna 1996 smlouvu o úvěru, jíž se I. zavázala poskytnout (a podle níž poskytla) společnosti S. úvěr ve výši 180,000.000,- Kč na nákup 51 % akcií pozdější úpadkyně (dále jen „smlouva o úvěru“); 3) I. a pozdější úpadkyně uzavřely téhož dne zástavní smlouvy, na jejichž základě bylo ke sporným nemovitostem ve vlastnictví pozdější úpadkyně zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky I. za společností S. ze smlouvy o úvěru; 4) I. vystavila téhož dne k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru směnku cizí (s doložkou „nikoli na řad“) na směnečnou sumu 207,213.513,- Kč se splatností 15. prosince 1999, jíž jako směnečník akceptovala společnost S. a pozdější úpadkyně ji podepsala jako aval za směnečníka; 5) závazek ze smlouvy o úvěru nebyl splněn a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, sp. zn. 91 K 36/2003, byl na majetek společnosti S. prohlášen konkurs; 6) usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 K 35/2001, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný; 7) pohledávky ze smlouvy o úvěru a ze směnky byly přihlášeny do konkursu vedeného na majetek úpadkyně a posléze postoupeny na žalobkyni c/. Vycházeje z ustanovení § 151a a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. května 1996, odvolací soud uzavřel, že zástavní smlouvy, jimiž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem, splňují obsahové i formální náležitosti označených ustanovení. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že jde o neplatné právní úkony z důvodu absence svobodné vůle jednajících stran, neboť na nedostatek vůle nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že zástavní smlouvy za zástavkyni (pozdější úpadkyni) a úvěrovou dlužnici (S.) podepsaly totožné fyzické osoby v postavení statutárních orgánů. Smluvními stranami jsou zástavní věřitelka a zástavkyně a skutečnost, že smlouvy podepsala i dlužnice, nemá na jejich obsah a postavení stran žádný vliv. Neplatnost zástavních smluv nelze dovodit ani dle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť v době jejich uzavření (a uzavření úvěrové smlouvy) neplatilo ustanovení § 161e odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle kterého společnost nesmí při nabývání vlastních akcií poskytovat zálohy a nesmí poskytovat půjčky ani úvěry pro účely nabytí jejich akcií, ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejich akcií zajišťovat. Z existence personálního propojení úpadkyně a S. a „z pouhého tvrzení žalovaného“, že zajišťovaly smlouvu, která mohla umožnit ovládnutí úpadkyně společností S., odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nedovodil ani naplnění podmínek pro odepření ochrany práva pro jeho výkon v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu zástavních smluv, ani z okolností jejich uzavření nevyplývá, že tyto právní úkony by opomíjely zajišťovací či kompenzační charakter institutu zástavní smlouvy, či by jich mělo být zneužito k poškození jedné ze stran (zejména úpadkyně) například tím, že by bylo zřejmé, že závazek hlavní nebude splněn. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobkyně c/ prokázala nabytí práv ze směnky smlouvou o převodu rektasměnky ze dne 12. prosince 2002 a předložením směnky, když smlouvy o převodu rektasměnky shledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, platnými. Směnka obsahuje doložku „nikoli na řad“, jež sice zakazuje převádět směnku indosamentem, ale neznemožňuje „převod směnky dohodou“. K námitce žalovaného, podle níž je směnečná suma zahrnuta v celkové výši pohledávky ze smlouvy o úvěru, pak uvedl, že je na úvaze žalobkyně c/ jako věřitelky, který způsob vymáhání plnění (jak uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky) zvolí. V konkursním řízení je věcí správce konkursní podstaty, aby při rozvržení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty navrhl uspokojení pouze jednoho z těchto nároků. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Namítá, že předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy a výkon práva z těchto zástavních smluv je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť zástavní smlouvy zajišťovaly závazek S. ze smlouvy o úvěru, jež umožnila této společnosti ovládnutí pozdější úpadkyně. Odvolací soud nesprávně dovodil, že z obsahu zástavních smluv ani z okolností jejich uzavření nevyplývá, že by zástavní smlouvy mělo být zneužito k poškození úpadkyně tím, že závazek hlavní (ze smlouvy o úvěru) nebude splněn. Společnost S. byla založena managementem úpadkyně za účelem ovládnutí úpadkyně. Nedisponovala (s výjimkou základního jmění ve výši 1,002.000,- Kč) žádným majetkem, ze kterého by mohla své závazky ze smlouvy o úvěru hradit, takže bylo od počátku jasné, že je bude hradit, přímo či nepřímo, úpadkyně. Jestliže I. poskytla za těchto okolností „zcela nesolventní společnosti S. nesplatitelný úvěr, jednala v rozporu se základními etickými principy výkonu bankovnictví a bez zřetele k zájmům úpadkyně“. Výkon práv z takto vadně uzavřených zástavních smluv proto nemůže požívat zákonné ochrany. Jestliže by zástavní smlouvy byly uzavřeny v době účinnosti ustanovení § 161e odst. 1 obch. zák., šlo by o smlouvy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že tímto ustanovením zakázané jednání bylo vždy v rozporu se zásadami poctivé