29 Cdo 3137/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3137/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. L. S., CSc., jako správce konkursní podstaty úpadkyně G., a. s., , zastoupeného JUDr. P. K., CSc., advokátem, , proti žalované Č. r. – M. s., o náhradu škody ve výši 60,680.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 228/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2007, č. j. 35 Co 520/2006-267, takto: I.   Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2007, č. j. 35 Co 520/2006-267, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, se odmítá. II.   V rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, se dovolání zamítá. III.   Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 12. července 2006, č. j. 20 C 228/2003-243, zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně G., a. s.) domáhal po žalované  (Č. r. – M. s.) zaplacení částky 60.680.000,- Kč s tříprocentním úrokem z prodlení od 17. března 2003 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (coby škody způsobené úhradou smluvní pokuty ve výši 20,910.000,- Kč a škody v podobě ušlého zisku ve výši 39,770.000,- Kč) zejména ze skutkových zjištění, podle kterých: 1/   Pozdější úpadkyně jako prodávající uzavřela dne 3. dubna 2002 se společností  T. P. + S.C. (dále též jen „TP“) jako kupující opční smlouvu, jejímž předmětem byla dvouměsíční opce na koupi 82 kusů neregistrovaných listinných akcií na majitele, pořadového čísla 1-50 a 100-131, emitovaných společností  S. I., a. s.  (dále též jen „SC“) za cenu 850.000,- Kč „za jeden kus akcie“ o nominální hodnotě 1.000.000,  Kč. Za porušení závazku prodávající převést akcie na kupující byla v  opční smlouvě  sjednána smluvní pokuta ve výši 30 % z ceny akcií. 2/ Podle návrhu smlouvy  o koupi  cenných papírů měla společnost S.,  s. r. o.  prodat pozdější úpadkyni  akcie označené v opční smlouvě za celkovou kupní cenu 29.930.000,- Kč. 3/ Krajský soud v Brně nařídil dne 3. dubna 2002 podle návrhu Č. o. b., a. s. (dále též jen „banka“) předběžné opatření (usnesením č. j. 50 Nc 1/2002-47), kterým pozdější úpadkyni uložil zdržet se nabytí listinných akcií na majitele o jmenovité hodnotě 1.000.000,- Kč za jednu akcii, emitovaných společností SC. 4/ Společnost TP  vyzvala pozdější úpadkyni dne 7. května 2002 k uzavření smlouvy o nákupu akcií podle podmínek opční smlouvy. 5/ Dne 22. května 2002 uplatnila společnost TP u pozdější úpadkyně nárok na zaplacení výše označené smluvní pokuty za porušení opční smlouvy. 6/ Usnesením ze dne 28. června 2002, které nabylo právní moci 17. srpna 2002, změnil Vrchní soud v Olomouci usnesení o nařízení předběžného opatření, označené pod bodem 3/ tak, že návrh na nařízení předběžného opatření odmítl, uzavíraje, že v tomto návrhu nejsou akcie dostatečně určitě specifikovány a proto je neurčitý. 7/ usnesením ze dne 15. října 2004, č. j. 40 K 35/2004-59,  prohlásil Krajský soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustanovil žalobce. V rovině právní pak soud uzavřel, že věc podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), cituje jeho § 13. Dodal, že předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je: 1/ nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi podmínkami ad 1/  a ad 2/. Při zkoumání, zda byl naplněn první předpoklad, soud uvedl, že nařízením předběžného opatření „došlo  ke vzniku nesprávného úředního postupu“. Návrh na nařízení předběžného opatření měl totiž být odmítnut pro neurčitost a soud (který předběžné opatření nařídil) se  dostatečně nezabýval tím, zda příslušný návrh  obsahuje veškeré náležitosti ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Námitku žalované, že ve sporu není pasivně legitimována vzhledem k ustanovení § 77 odst. 3 o. s. ř., soud odmítl, s tím, že kdyby předběžné opatření nebylo vůbec nařízeno a soud lépe zkoumal předpoklady pro jeho vydání a rovnou je odmítl, „nedošlo by ke vzniku nesprávného úředního postupu a tím i k možné žalobcem tvrzené škodě“. Podle soudu „prioritní příčinou (rozuměj vzniku škody) je rozhodnutí soudu a uvedené ustanovení (rozuměj ustanovení § 77 odst. 3 o. s. ř.) tak aplikovat nelze“. Žaloba byla přesto zamítnuta, jelikož soud  nedovodil splnění druhého předpokladu (nedovodil vznik škody). Žalobce podle soudu neprokázal, že pozdější úpadkyně skutečně uhradila společnosti TP smluvní pokutu  ani škodu způsobenou pozdější úpadkyni v podobě ušlého zisku. K odvolání žalobce Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud měl odvoláním napadený rozsudek za věcně správný, byť z jiných příčin. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž uzavřel, že bylo-li tvrzeno, že škoda vznikla v důsledku nařízeného předběžného opatření, pak odpovědnost státu za ni vylučuje ustanovení § 77 odst. 3 o. s. ř. (v rozhodném znění). Instituty upravující odpovědnost (za škodu) v ustanovení § 77 odst. 3 o. s. ř. (v rozhodném znění) a v zákoně č. 82/1998 Sb. nemohou podle odvolacího soudu obstát  vedle sebe (žalobce nemůže požadovat náhradu škody souběžně vůči státu i vůči bance jako navrhovatelce předběžného opatření). V ustanovení § 77 odst. 3 o. s. ř. se podle odvolacího soudu promítla skutečnost, že soud nařizuje předběžné opatření na základě navrhovatelem tvrzených a osvědčených skutečností, o nichž se zpravidla neprovádí dokazování a k nimž nemá žalovaný možnost se předem vyjádřit. Odpovědnost za výsledek řízení tak do značné míry závisí  na tom, kdo nařízení předběžného opatření navrhl. Vložením zkoumaného ustanovení do občanského soudního řádu dal zákonodárce najevo   - pokračoval odvolací soud -  že v případech, na něž dopadá, nese odpovědnost za nařízení předběžného opatření výlučně jeho navrhovatel. Odpovědnost podle § 77 odst. 3 o. s. ř.  je také koncipována šířeji, neboť navrhovatel předběžného opatření odpovídá nejen za škodu, nýbrž i za jiné újmy a nejen žalovanému, nýbrž všem, kterým vznikne předběžným opatřením újma. Jde tedy o speciální  institut procesního práva, podle něhož se nahrazují újmy těm, jimž vznikly nařízením předběžného opatření. Odtud odvolací soud dovodil, že mohl-li se poškozený domáhat náhrady újmy po navrhovateli předběžného opatření podle § 77  odst. 3 o. s. ř., nemůže se z téhož důvodu domáhat po státu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. by přicházela v úvahu pouze tehdy, „kdyby nepřicházela v úvahu možnost požadovat  náhradu újmy vůči navrhovateli  předběžného opatření, tedy např. tehdy, kdyby předběžné opatření bylo vydáno bez návrhu“. Námitka žalované, že ve věci není pasivně legitimována, neboť odpovědnost za škodu způsobenou nařízením předběžného opatření nese navrhovatelka, tedy banka,                         je proto důvodná, uzavřel odvolací soud. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mohl-li se poškozený domáhat náhrady újmy po navrhovateli předběžného opatření podle § 77  odst. 3 o. s. ř., nemůže se z téhož důvodu domáhat po státu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Poukazuje na to, že již v podání z 3. července 2006 zdůraznil, že předběžné opatření  v daném případě vůbec nemělo být nařízeno, neboť pro to -  v intencích rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2002 - nebyly splněny zákonné podmínky (soud měl návrh na nařízení předběžného opatření odmítnout podle § 75a odst. 1 o. s. ř.). V tomto ohledu se dovolává i závěrů obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Podotýká dále, že  aplikace § 77 odst. 3 o. s. ř. (v rozhodném znění) na daný případ, je v rozporu s výslovným zněním a logikou tohoto ustanovení, jakož  i  celého § 77 o. s. ř. Ustanovení § 77 odst. 3 o. s. ř pojí povinnost navrhovatele předběžného opatření k náhradě případné újmy tomu, komu