29 Cdo 3245/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3245/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:29 Cdo 3245/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.3245.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Majetková podstata Dotčené předpisy:§ 107 obč. zák. § 451 obč. zák. § 261 obch. zák. § 397 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3245/2022-200 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Václava Dlouhého, se sídlem v Chomutově, 28. října 1025/1, PSČ 430 01, jako insolvenčního správce dlužníka SVS – DC s. r. o., identifikační číslo osoby 27286509, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovanému EUROBOND s. r. o., se sídlem v Děčíně, Oblouková 579/1, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 24667838, zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení částky 1 836 445 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 126/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2022, č. j. 17 Cmo 17/2022-178, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2022, č. j. 17 Cmo 17/2022-178, se v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2022, č. j. 24 Cm 126/2018-157, ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu částky 858 897 Kč s příslušenstvím, a dále v druhém výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2022, č. j. 24 Cm 126/2018-157, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Václav Dlouhý, jako insolvenční správce dlužníka SVS – DC s. r. o.) domáhal po žalovaném (EUROBOND s. r. o.) zaplacení částky 1 836 445 Kč s příslušenstvím, jakožto peněžního ekvivalentu bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat na úkor majetkové podstaty dlužníka tím, že užíval od 15. října 2012 bez právního důvodu specifikované nemovitosti (bod I. výroku), a současně rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 10. února 2014, č. j. KSUL 79 INS 32358/2013-A-17, Krajský soud v Ústí nad Labem, jakožto insolvenční soud, zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a žalobce ustanovil insolvenčním správcem dlužníka. [2] Dne 5. ledna 2015 žalobce sepsal do majetkové podstaty dlužníka pozemek parc. č. 2289/1, jehož součástí je stavba č. p. 579, a pozemek parc. č. 2289/2, vše zapsané v katastrálním území a obci Děčín (dále též jen „nemovitosti“). [3] Žalovaný (v incidenčním sporu v postavení žalobce) se žalobou podanou k insolvenčnímu soudu domáhal vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, a to s odůvodněním, že nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 15. října 2012. Tento incidenční spor byl insolvenčním soudem veden pod sp. zn. 79 ICm 364/2015 (dále též jen „incidenční spor“). [4] Insolvenční soud incidenční žalobě vyhověl, avšak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 79 ICm 364/2015, 103 VSPH 448/2017-262 (KSUL 79 INS 32358/2013), který nabyl právní moci dne 10. května 2018, rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Dospěl totiž k závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatná dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). [5] V průběhu řízení pak účastníci učinili nesporným, že žalovanému vzniklo na úkor majetkové podstaty dlužníka bezdůvodné obohacení v rozsahu uplatněném žalobou (tedy v částce 1 836 445 Kč), a to za užívání nemovitostí bez právního důvodu za období uvedené v žalobě (od října 2012 do září 2018). 3. Soud prvního stupně nejprve na základě § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), i citované judikatury dovodil, že práva a povinnosti z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 15. října 2012 (tedy i bezdůvodné obohacení vyplývající z takového závazkového vztahu) je třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013). Vycházeje z § 451 a § 458 odst. 1 a 2 obč. zák., uzavřel, že žalobce je dle § 249 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Následně se zabýval námitkami promlčení a započtení uplatněnými žalovaným v průběhu řízení. Ohledně promlčení nároku soud konstatoval, že promlčecí doba počala běžet již dne 5. ledna 2015 a předmětný nárok se dle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčel v subjektivní dvouleté promlčecí době. Námitku promlčení tak shledal důvodnou co do částky 858 897 Kč (odpovídající nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí do 20. září 2015). Současně soud uzavřel, že nepromlčený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 977 548 Kč zanikl v témže rozsahu započtením pohledávky na vrácení kupní ceny za nemovitosti dle § 1982 odst. 2 o. z. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka SVS – DC s. r. o. částku 977 548 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, a ve zbylé části (co do částky 858 897 Kč s příslušenstvím) výrok pod bodem I. jako věcně správný potvrdil (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku v rozsahu částky 858 897 Kč. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když vyšel z § 107 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že žalobce se o tom, že žalovaný má příslušné nemovitosti k dispozici, dozvěděl nejpozději při soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dne 5. ledna 2015. Správný je proto i závěr, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež by v daném případě vznikalo průběžně, a to za období do 20. září 2015, nebylo možno přiznat, když takový nárok se promlčoval podle § 107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Rovněž odvolací soud neshledal, že by uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011. Konstatoval, že žalobcem uváděná argumentace (poukaz na okolnosti, za nichž byly nemovitosti „vyvedeny z majetku dlužníka“) není skutečností, která by svědčila o tom, že uplatnění námitky promlčení by bylo výrazem zneužití tohoto práva. 6. Ohledně námitky započtení pak odvolací soud – cituje § 1983 o. z. – uvedl, že optikou tohoto ustanovení je jednání žalovaného spočívající v „kompenzační námitce in eventum,“ které mělo případně přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky, nicotné, neboť toto jednání bylo činěno s řadou odkládacích podmínek. Uzavřel tak, že k zániku pohledávky žalobce ve výši 977 548 Kč na podkladě zápočtu ze strany žalovaného nedošlo. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu, proti potvrzující části jeho prvního výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a rovněž od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k problematice uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Míní, že nejednal-li žalovaný v dobré víře při uzavření kupní smlouvy a byl-li si vědom neplatnosti smlouvy, pak bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy, jestliže následně nesouhlasil se soupisem nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a podal žalobu na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty. V kontextu celého případu je pak dle dovolatele třeba shledat jako rozpornou s dobrými mravy i vznesenou námitku promlčení. 9. Dále dovolatel namítá, že promlčecí doba pro vydání bezdůvodné