29 Cdo 3626/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3626/2023-507 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v exekuční věci oprávněného ZPA Nová Paka, a. s., se sídlem v Nové Pace, Pražská 470, PSČ 509 01, identifikační číslo osoby 46 50 48 26, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti povinnému P. K., zastoupenému Mgr. Václavem Píchou, advokátem, se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, PSČ 506 01, pro 6.616.692,07 Kč, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 28 EXE 768/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2023, č. j. 25 Co 137/2023-472, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Jičíně (dále jen „exekuční soud“) usnesením ze dne 23. března 2023, č. j. 28 EXE 768/2019-453, zamítl návrh povinného (P. K.) ze dne 9. února 2023 na zastavení exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, na základě pověření exekučního soudu ze dne 18. listopadu 2019, č. j. 28 EXE 768/2019-14. Exekuční soud vyšel z toho, že: 1) Soudní exekutor provádí exekuci na majetek povinného k vymožení pohledávky oprávněného (ZPA Nová Paka, a. s.) dle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2019, sp. zn. 12 To 14/2014 (dále jen „trestní rozsudek“); řízení vede pod sp. zn. 137 EX 13676/19. 2) Podáním ze dne 9. února 2023 navrhl povinný zastavení exekuce, když na jeho majetek bylo u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen „insolvenční soud“) vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. KSHK 70 INS 13332/2021. V incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení rozhodl insolvenční soud (rozsudkem ze dne 30. května 2022, č. j. 70 ICm 344/2022-12), že pohledávka oprávněného (tj. pohledávka pro, kterou je vedena exekuce) není po právu. 3) Usnesením ze dne 8. listopadu 2022, č. j. KSHK 70 INS 13332/2021-B-7, insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (povinného) a osvobodil ho od placení pohledávek. 4) Exekučním titulem je trestní rozsudek, kterým byla povinnému v souvislosti se spácháním pokračujícího zločinu podvodu (zčásti dokonaného a zčásti ve stadiu pokusu) spáchaného ve spolupachatelství uložena povinnost zaplatit oprávněnému náhradu škody ve výši 2.340.560,55 Kč a společně nerozdílně s ostatními spolupachateli škodu ve výši 3.320.863,98 Kč a 955.267,59 Kč (celkem 6.616.692,07 Kč). Na tomto základě exekuční soud – vycházeje z § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, z § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z § 414 a § 416 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že i po skončení insolvenčního řízení a přiznání osvobození od placení pohledávek stíhá dlužníka (povinného) povinnost zaplatit nejen uložený peněžitý trest či strpět výkon jiného majetkového trestu uloženého mu v rámci trestního řízení za úmyslný trestný čin, ale i povinnost nahradit škodu, kterou způsobil úmyslným trestným činem (úmyslným porušením právní povinnosti). Skutečnost, že se v rámci insolvenčního řízení k dané pohledávce (vzhledem k rozsudku insolvenčního soudu č. j. 70 ICm 344/2022-12) nepřihlíželo, nic nemění na tom, že jde o pohledávku, na kterou se nevztahuje osvobození od placení pohledávek. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání povinného usnesením ze dne 31. května 2023, č. j. 25 Co 137/2023-472, potvrdil usnesení exekučního soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem exekučního soudu, podle něhož „vydání usnesení insolvenčního soudu o splnění oddlužení a osvobození povinného od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo (§ 414 odst. 2 insolvenčního zákona), nepřivodilo i nevymahatelnost předmětné deliktní pohledávky oprávněného v rámci exekučního řízení. Ve střetu exekučního a úpadkového práva, kdy exekuční řízení bylo zahájeno dříve (14. listopadu 2019), než řízení insolvenční, mělo přednost řízení insolvenční [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. Neuspěl-li oprávněný ani zčásti v insolvenčním řízení, protože se k jím přihlášené deliktní pohledávce v důsledku rozsudku insolvenčního soudu nepřihlíželo, nepřivodilo to pro něj fatální právní důsledky v podobě nevymahatelnosti pohledávky v exekučním řízení“. Ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona totiž výslovně zapovídá osvobození povinného od placení pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, podložené vykonatelným rozsudkem vydaným v trestním řízení. Jinak řečeno ‒ pokračoval odvolací soud ‒ pozbyl-li oprávněný možnost domoci se uspokojení své deliktní pohledávky v insolvenčním řízení, neznamená to, že se nemůže domoci jejího vynuceného vymožení v rámci řízení exekučního. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky, která dosud nebyla (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem zodpovězena, konkrétně otázky, jaké důsledky (účinky) má úspěšné popření vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení povinného a „vyslovení“ osvobození povinného od placení pohledávek ve vztahu k následnému exekučnímu výkonu „téže pohledávky z téhož exekučního titulu“. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že důsledkem takového rozhodnutí je nevymahatelnost pohledávky (i) v exekučním řízení, když „původní“ exekuční titul byl nahrazen rozsudkem insolvenčního soudu; úspěšné popření vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení povinného a přiznání osvobození od placení pohledávek povinnému znemožňuje následný exekuční výkon téže pohledávky z téhož exekučního titulu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů změnil tak, že se exekuční řízení zastavuje. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovoláním otevřené, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona incidenčními spory jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Podle § 164 insolvenčního zákona pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty. Podle § 201 odst. 4 insolvenčního zákona rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky jsou účinná vůči všem procesním subjektům. Podle § 414 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). Podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona se osvobození podle § 414 nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví. V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dovolatele (18. července 2021) a ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech: 1) Incidenčním sporem o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se řeší sporné otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky jen pro potřeby insolvenčního řízení [srov. i § 2 písm. d), § 159 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 insolvenčního zákona]; rozhodnutí o věci samé, jímž se insolvenční soud v takovém sporu pravomocně vysloví ke zkoumané pravosti, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, je účinné vůči všem procesním subjektům insolvenčního řízení (§ 9 a § 201 odst. 4 insolvenčního zákona) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, a ze dne 23. června 2021,