29 Cdo 3734/2009 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3734/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2011 Spisová značka:29 Cdo 3734/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3734.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Akciová společnost Dobrá víra Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1 obch. zák. § 179 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 7. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3734/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Pražská teplárenská a. s., se sídlem v Praze 7, Partyzánská 7, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45 27 36 00, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, za účasti České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, PSČ 120 00, o zaplacení 21,516.914,45 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 169/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2009, č. j. 14 Cmo 191/2008 – 290, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2009, č. j. 14 Cmo 191/2008 – 290 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 35 Cm 169/2005 – 261 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 35 Cm 169/2005 – 261, kterým tento soud uložil České republice – Ministerstvu financí zaplatit navrhovatelce 8,631.427,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení ročně od 30. listopadu 2005 do zaplacení, co do požadavku na zaplacení 5,5% úroku z prodlení z částky 8,631.427,- Kč od 20. července 2002 do 29. listopadu 2005 návrh zamítl a ohledně částky 12,885.487,45 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 6,103.651,95 Kč od 15. prosince 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 6,781.835,50 Kč od 24. července 2001 do zaplacení, řízení zastavil. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud poté, co přitakal správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, zejména uvedl, že se ztotožnil se závěrem tohoto soudu, že akcie vydané v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění měly být rozděleny proporcionálně mezi akcionáře, kteří nabyli akcie navrhovatelky při privatizaci, při zachování stejných majetkových účastí ve společnosti. Odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od svého závěru, který přijal ve sporu vedeném mezi Investiční a kapitálovou společností Komerční banky, a. s. proti navrhovatelce o zaplacení dividend, u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cmo 431/2007. (V tomto sporu shledal důvodným nárok akcionáře na vyplacení dividend na něj připadajících za akcie, které si ponechal Fond národního majetku České republiky (dále jen „fond“). Tam uvedené závěry platí podle odvolacího soudu i pro toto řízení. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 30/2004, v němž Nejvyšší soud považuje otázku, komu patří akcie vydané v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění, za otázku zásadního právního významu. Podle odvolacího soudu Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí nedospěl o této otázce k jednoznačné odpovědi a tato otázka nebyla vyřešena ani v dalším řízení následujícím po zrušení věci dovolacím soudem, neboť návrh byl posléze vzat zpět, když fond akcie Pražské teplárenské a. s. vydal. Odvolací soud uzavřel, že fond jako tehdejší jediný akcionář navrhovatelky zvolil postup podle § 208 a § 209 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), aby dosáhl souladu mezi skutečným a zapsaným základním jměním při založení společnosti podle privatizačního projektu. Pokud by naopak skutečné jmění bylo nižší než zapsané základní jmění, bylo by možno soulad dosáhnout buď cestou snížení základního jmění bezúplatným snížením hodnoty akcií nebo doplacením vkladu zakladatelem. Právo na dividendu proto podle odvolacího soudu náleží akcionářům, mezi něž měly být nově emitované akcie rozděleny. Klíčovou otázkou tohoto sporu je – pokračoval odvolací soud – zda fond, který si všechny nově emitované akcie ponechal, byl při přijetí jim odpovídající dividendy ve smyslu § 178 odst. 1 obch. zák. v dobré víře. Podle § 179 odst. 1 věty první a druhé obch. zák. dividendu přijatou v dobré víře není příjemce povinen vrátit. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá. Akcionář je v dobré víře, pokud nemůže vědět o tom, že dividenda byla vyplacena v rozporu s požadavky § 65a odst. 2, § 178 odst. 1, 2, 6 a § 187 odst. 1 písm. f) obch. zák. Předpoklad dobré víry se vztahuje k podkladům a postupu společnosti při vyplácení dividendy. Dle mínění odvolacího soudu však ve smyslu § 179 odst. 1 obch. zák. nelze uvažovat o dobré víře tam, kde akcionář drží neoprávněně akcie náležející jiným akcionářům. I kdyby se však dobrá víra chápala ve vztahu k akciím, o nichž se akcionář domnívá, že je drží oprávněně, potom by v daném případě fond nemohl být při převzetí dividendy 19. července 2002 v dobré víře nejen s ohledem na již tehdy probíhající spory, v nichž byla otázka, komu náleží nově emitované akcie, řešena, ale i na rozhodnutí valné hromady navrhovatelky ze dne 29. března 1995, citované v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Za situace, kdy valná hromada uložila představenstvu vyjednat s fondem zpětný převod akcií emitovaných při zvýšení základního jmění s tím, že tyto akcie budou převedeny na účet jednotlivých akcionářů podle velikosti jejich podílů, nelze o dobré víře fondu při převzetí dividendy za tyto akcie uvažovat. Nebyl-li fond v dobré víře, je podle odvolacího soudu povinen vrátit dividendu podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, tedy i s obvyklým úrokem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Ministerstvo financí dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); postupu soudů obou stupňů vytýká nesprávnost skutkového zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda jednání, které je učiněno na základě pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že určitá skutečnost nastala, je skutečností, na které může být založena dobrá víra (obdobně, jako je tomu u zápisu do katastru nemovitostí). Dobrou vírou je důvodné přesvědčení, činěné se zřetelem ke všem okolnostem, oprávněnosti stavu, ohledně kterého dobrá víra trvá. Ve včas podaném doplnění dovolání dovolatelka označila za otázku zásadního právního významu posouzení toho, zda jednání, jímž jediný akcionář společnosti rozhoduje o změně zakladatelského dokumentu tak, aby došlo k dosažení souladu mezi skutečným stavem věci a obsahem zakladatelského dokumentu a následně k zajištění souladu mezi skutečným stavem a zápisem v obchodním rejstříku je platné. Dále pak posouzení „platnosti“ takto vydaných akcií a jejich právního režimu. Zřejmým dokladem dobré víry musí být dle mínění dovolatelky skutečnost, že rejstříkový soud rozhodl o zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku, byť by rozhodnutí z 19. října 1992 nebylo rozhodnutím o zvýšení základního jmění. Výklad, že fond, přestože ve věci bylo rozhodnuto soudem, nebyl v dobré víře, shledává dovolatelka nelogickým, neboť pak by zápis do obchodního rejstříku postrádal, z hlediska principu publicity, smysl. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů převzaly bez dalšího závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 30/2004, aniž by k rozhodnutí ze dne 19. prosince 1992 o zvýšení základního jmění (ve smyslu tehdejší terminologie) provedly dokazování stran okolností, za kterých k němu došlo. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení. Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání argumentuje tím, že dovolání není přípustné. Napadená rozhodnutí považuje za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné. Jak uvádí shora odvolací soud, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 30/2004, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, uložil – v jiné věci týkající tvrzeného zvýšení základního jmění navrhovatelky – zkoumat, jaká byla vůle jediného akcionáře při tzv. povinné aktualizaci základního jmění, resp. jaký postup mu byl uložen v souvislosti se změnou hodnoty vkládané