29 Cdo 3829/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3829/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2013 Spisová značka:29 Cdo 3829/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3829.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007 § 241a o. s. ř. ve znění do 31.12.2007 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 10. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.11.2014I.ÚS 3474/14JUDr. Kateřina Šimáčková-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3829/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A. R., zastoupené Mgr. Evou Budínovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku - Místku, Dobrovského 724, PSČ 738 01, proti žalovanému JUDr. P. K., jako správci konkursní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva, identifikační číslo osoby 65138058, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o určení pravosti a výše pohledávky ve výši 558.135,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 8/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2011, č. j. 9 Cmo 3/2011-250, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 40 Cm 8/2005 - 207 (ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2010, č. j. 40 Cm 8/2005-212), zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobkyně (A. R.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva) jako právní nástupkyně původního žalobce M. K. (dále jen „M. K.“) určení, že má za úpadcem po právu pohledávku ve výši 558.135,50 Kč (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Konkursní soud, jenž vyšel z ustanovení § 23 odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), § 4 odst. 3, § 5 odst. 1 písm. f/, § 17 odst. 1, § 18 odst. 2, § 20 odst. 1, § 28 odst. 2, odst. 3 písm. c/, odst. 6 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30. dubna 2000, § 29 odst. 1 a 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 30. dubna 2002 a § 242 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 1/ Žalobkyni vznikla uhrazovací povinnost ve výši 484.896,- Kč na základě změny stanov pozdějšího úpadce ze dne 18. září 1999 (učiněné rozhodnutím nuceného správce pozdějšího úpadce ze dne 20. září 1999). 2/ Žalobkyni vznikla další uhrazovací povinnost ve výši 7.500,- Kč na základě rozhodnutí mimořádné členské schůze pozdějšího úpadce ze dne 10. března 2001. 3/ Právnímu předchůdci žalobkyně (M. K.) byla vyplacena, či převedena na jiné účty celkem částka 65.739,50 Kč, čímž byla vyčerpána celá pohledávka žalobkyně za úpadcem, o jejíž určení v této věci jde. O odvolání žalovaného (proti výroku o nákladech řízení) rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem tak, že (pro zpětvzetí odvolání) zastavil odvolací řízení (první výrok). K odvolání žalobkyně (jež směřovalo proti celému rozsudku) pak odvolací soud zrušil (pro částečné zpětvzetí žaloby) napadený rozsudek v té části bodu I. výroku, kterou konkursní soud zamítl určovací žalobu co do částky 73.987,50 Kč a řízení potud zastavil (druhý výrok). Ve zbývající části zamítavého výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu (třetí výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud vyšel z ustanovení § 4 zákona č. 87/1995 Sb., § 131 odst. 8 a § 242 odst. 1 a 2 obch. zák. a dospěl po doplnění dokazování ohledně potvrzujícího zamítavého výroku o věci samé k následujícím závěrům: 1/ V jiném řízení než v řízení rejstříkovém a v řízení o určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva nelze řešit jako předběžnou otázku neplatnosti usnesení členských schůzí pozdějšího úpadce, které se konaly 18. září 1999 a 10. března 2001 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2811/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 92). Žalobkyně v řízení neprokázala existenci pravomocného soudního rozhodnutí o vyslovení neplatnosti usnesení ze dne 18. září 1999 a 10. března 2001, proto je nutné vycházet v tomto řízení z platnosti těchto usnesení. 2/ Tím, že na výše označených členských schůzích byla přijata usnesení o změně stanov (v části týkající se uhrazovací povinnosti) se obsah stanov nedostal do rozporu s donucujícími ustanoveními zákona, takže nejde o situaci předvídanou ustanovením § 131 odst. 8 a 9 obch. zák. Proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (posléze zastoupená advokátkou) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti čtvrtému výroku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v (části) zamítavého výroku o věci samé, je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné rovněž podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Učinil tak proto, že potud může být dovolání být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka v dovolání sama neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu. V mezích argumentace k uplatněným dovolacím důvodům pak nejprve předestírá dovolacímu soudu vlastní skutkovou verzi případu, z níž usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. „Skutkový“ dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však dovolání neohlašuje a u dovolání, jež může být přípustné pouze prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jej dovolatelka ani nemá k dispozici (srov. přímo dikce § 241a odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. též neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). V úsudku o vázanosti rozhodnutím rejstříkového nebo společenstevního soudu ohledně neplatnosti usnesení členské schůze družstva a nemožnosti prejudiciálního posuzování této otázky v jiných