29 Cdo 39/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 39/2023-108 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Davida Vašici, narozeného 2. června 1966, bytem ve Václavovicích, Milíře 255, PSČ 739 34, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Milanu Doležalovi, narozenému 5. října 1959, bytem v Ostravě, Na Zámčiskách 960/16, PSČ 724 00, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o zaplacení částky 244.643,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 282/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2022, č. j. 57 Co 216/2022-82, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. února 2022, č. j. 57 C 282/2021-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce (David Vašica) domáhal vůči žalovanému (Ing. Milanu Doležalovi) zaplacení částky 244.643,33 Kč s 8,25% úrokem z prodlení za dobu od 11. února 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 27. května 2015 uzavřeli Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka R“) a společnost FOREMANS s. r. o. (dále jen „společnost F“) smlouvu o úvěru, kterou se banka R zavázala poskytnout společnosti F úvěr do maximální výše 1.800.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Dluh z úvěru byl zajištěn: a) Blankosměnkou vystavenou dne 27. května 2015 společností F na řad banky R a avalovanou žalobcem a žalovaným (ti byli k datu vystavení blankosměnky společníky a jednateli společnosti F), kterou následně banka R doplnila o údaje směnečné sumy (1.212.593,69 Kč) a data splatnosti (23. května 2019) [dále též jen „blankosměnka“ a „směnka“]. b) Bankovní zárukou vystavenou Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. (dále jen „banka Č“) až do výše 1.260.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 28. května 2015, kterou se banka Č zavázala poskytnout bankovní záruku ve výši 1.260.000,- Kč za účelem realizace (označeného) projektu společnosti F. Banka Č zaplatila z titulu bankovní záruky bance R dne 31. října 2019 částku 840.896,52 Kč; výzvou z téhož dne požádala společnost F o úhradu takto poskytnutého plnění. 2) Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 8. října 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-32, uložil (tamním) žalovaným (Davidu Vašicovi a Ing. Milanu Doležalovi), aby společně a nerozdílně zaplatili bance R směnečný peníz 1.207.596,02 Kč s 6% úrokem od 25. května 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.025,- Kč a náhradu nákladů řízení 61.182,- Kč (dále jen „směnečný platební rozkaz“). Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali (tamní) žalovaní námitky; usnesením ze dne 5. prosince 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-67, Městský soud v Praze odmítl námitky Davida Vašici; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-92, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 15. září 2020, č. j. 7 Cm 93/2019-122, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k Ing. Milanu Doležalovi v platnosti. Ve vztahu k žalobci nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 3. prosince 2019; ve vztahu k žalovanému dne 27. března 2021. 3) Exekučním návrhem ze dne 23. listopadu 2020 se banka R domáhala vůči žalobci vymožení částky 366.699,50 Kč s příslušenstvím, a to na základě směnečného platebního rozkazu; přitom zohlednila skutečnost, že banka Č uhradila „na dluh povinného“ částku 840.896,52 Kč. Žalobce zaplatil „soudnímu exekutorovi“ jistinu pohledávky, částku 4.025,- Kč na směnečné odměně a dále příslušenství pohledávky a náklady exekuce; celkem (nepočítaje v to náklady banky Č) částku 489.286,66 Kč 4) Dopisem ze dne 27. ledna 2021 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 244.643,33 Kč. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 1875, § 1876, a § 2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení čl. I. § 30 a § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2017“) – zdůraznil, že žalobci v důsledku zaplacení části směnečné sumy nevznikla směnečná práva vůči žalovanému, když žalobce tímto nabyl práva ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, tj. proti společnosti F. Směnečné rukojemství ‒ pokračoval soud prvního stupně ‒ je jedním ze zajišťovacích nástrojů zaplacení směnky a v tomto se (byť v modifikované podobě) uplatní obecné principy charakterizující ručení (akcesorita a subsidiarita ve vztahu k hlavnímu závazku). Proto na vztah mezi účastníky řízení (směnečnými rukojmími) aplikoval (analogicky) obecnou úpravu „týkající se vztahu více ručitelů navzájem mezi sebou, která stanoví, že zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý a ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník. Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné a vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží mu od ostatních spoludlužníků náhrada“. „Hodnotící kritérium ‚obecné spravedlnosti‘ je nutné aplikovat pouze na vztah mezi dlužníkem a věřitelem, kterému má být řádně plněno (kýmkoli), nikoli na vztah věřitele a ručitele, případně mezi ručiteli navzájem, když ručitel se obecně zavazuje ke svému plnění, aniž by mu za to bylo poskytováno zpravidla protiplnění, a tento plní za jiného, aniž by porušil jakoukoli svou povinnost“. V poměrech dané věci tak měli oba účastníci řízení povinnost uhradit věřiteli (bance R) za dlužníka celý jeho dluh (celou směnečnou sumu). Každý ze (směnečných) „ručitelů“ tak má právo, aby v případě, že plnil dluh celý nebo část převyšující odpovídající (poloviční) podíl, mu druhý z „ručitelů“ nahradil část převyšující polovinu dluhu. V obou případech však vznikne „avalovi i ručiteli primárně právo na nahrazení věřiteli poskytnutého plnění od výstavce směnky, resp. dlužníka“. Je-li třetím subjektem plněno na dluh dlužníka z jiného právního titulu, v tomto případě z bankovní záruky, jde o beneficium ve vztahu k ručiteli, který by jinak byl povinen uhradit dluh věřiteli v plné výši sám a až následně mohl žádat o náhradu plnění. Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na náhradu vůči žalovanému, neboť neuhradil na dluh společnosti F více než činil jeho (poloviční) podíl „spoluručitele“ z částky 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím (uhradil toliko částku 489.286,66 Kč, tj. částku nižší, než činí polovina samotné jistiny ve výši 603.798,01 Kč). Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2022, č. j. 57 Co 216/2022-82, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém ve výroku ve věci samé ohledně částky 221.800,35 Kč s 8,25% úrokem z prodlení za dobu od 11. února 2021 do zaplacení změnil tak, že žalobě vyhověl; ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé, tj. co do částky 22.842,98 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 11. února 2021 do zaplacení, jej potvrdil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud v prvé řadě vyhodnotil jako „lichou“ námitku žalovaného ohledně neplatnosti směnky, s tím, že v rozsudku č. j. 7 Cm 93/2019-122 dospěl Městský soud v Praze k závěru, podle něhož je směnka platná. Současně neshledal důvody, které by mu umožňovaly se od tohoto závěru odchýlit. Vycházeje ze závěrů formulovaných v R 115/2017, které měl za použitelné i pro dobu po 31. prosinci 2013 (při výkladu ustanovení § 1876 odst. 2 o. z.), dále konstatoval, že „následný regres vzniká tehdy, pokud některý spoludlužník splní celý dluh, popřípadě alespoň uspokojí věřitele v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu ve vzájemném vnitřním poměru“. K odlišnému názoru však odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda a jakým způsobem ovlivnila vzájemný vztah účastníků řízení skutečnost, že „směnečný dluh“ byl zčásti splněn třetí osobou a v tomto rozsahu „došlo k zániku závazku s uspokojením věřitele“. V této souvislosti zdůraznil, že za stavu, kdy „závazek zčásti zanikl, nemůže věřitel plnění představující jeho předmět po solidárních dlužnících požadovat, potažmo žádný ze solidárních dlužníků nemůže tuto část již neexistujícího dluhu s objektivními účinky splnit. Podíl solidárních dlužníků se proto odvíjí od části původního dluhu, který nebyl třetí osobou splněn“. Jinak řečeno, zanikne-li zčásti závazek solidárních dlužníků splněním třetí osobou, je pro vyčíslení podílu, a tedy pro úvahu, zda spoludlužník vyrovnal více, než činí jeho podíl, rozhod