29 Cdo 3977/2011 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3977/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2012 Spisová značka:29 Cdo 3977/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3977.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnečný a šekový platební rozkaz Směnky Dotčené předpisy:předpisu č. 191/1950Sb. čl. I. § 20 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 11. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 3977/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně TESORO v. o. s., se sídlem v Úněticích 128, PSČ 252 62, identifikační číslo osoby 25 77 81 45, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. P. S., zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Vlašimská 1876/13, PSČ 101 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 121/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 356/2010-93, ve znění usnesení ze dne 31. března 2011, č. j. 6 Cmo 356/2010-108, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 356/2010-93, ve znění usnesení ze dne 31. března 2011, č. j. 6 Cmo 356/2010-108, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 356/2010-93, ve znění usnesení ze dne 31. března 2011, č. j. 6 Cmo 356/2010-108, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 18. ledna 2010, č. j. 49 Cm 121/2008-45, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. července 2008, č. j. 61 Sm 269/2008-8, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni směnečný peníz 1,805.000,- Kč s 6 % úrokem od 21. června 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.016,66 Kč a náhradu nákladů řízení. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o výslech svědka J. H. (remitenta) – dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož se prostřednictvím uplatněných námitek žalovanému správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který „nebral v potaz žádné tvrzení“ z výpovědi svědka H. (z důvodu, že „před jednáním hovořil se zástupcem žalobkyně“) a dovodil, že se žalovanému námitky ohledně zajišťovací funkce směnky a nedostatku „směnkou zajišťovaného závazku“, jak je uveden ve smlouvě o půjčce, nepodařilo prokázat, podle odvolacího soudu „nelze učinit závěr, že je námitka žalovaného, že kauza směnky nevznikla, důvodná“. Maje za neopodstatněné námitky „nátlaku na žalovaného při podpisu směnky a nepředložení směnky k placení“, zabýval se odvolací soud důvodností žalovaným uplatněné kauzální námitky, podle níž „směnka zajišťovala půjčku, avšak uvedenou částku jako půjčku žalovaný od žalobce nikdy neobdržel“. Přitom zdůraznil, že „svědek J. H. ve své výpovědi zejména uvedl, že půjčka žalovanému poskytnuta byla, k poskytnutí půjčky došlo u svědka na různých místech, k předání peněz došlo postupně, až půjčka dosáhla určité výše. Peníze byly žalovanému půjčovány i dalšími osobami. Svědek se s těmito dalšími osobami dohodl, že stanoví částky půjčené jednotlivými věřiteli – uvedenými dalšími osobami, přičemž žalovaný s takovým postupem souhlasil. Po dohodě o výši pokynutých prostředků byla společně s dalšími listinami podepsána směnka ‚na úřadě‘, a to v přátelském prostředí. Svědek též uvedl, že mimo smlouvy o půjčce, směnky a uznání závazku nemá žádné doklady svědčící o poskytnutí peněz“. Z těchto „tvrzení učinil zjištění, že svědek neuvedl nic o tom, že by žalovanému půjčku neposkytl. Protože z provedeného důkazu nebyla zjištěna žalovaným tvrzená skutečnost, že žalovaný od svědka – předchozího majitele směnky půjčku zajištěnou předmětnou směnkou neobdržel, nelze učinit závěr, že je námitka žalovaného, že kauza směnky nevznikla, důvodná“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), respektive písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („dále jen o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že v řízení (povedeným dokazováním) bylo jednoznačně prokázáno, že půjčku ve výši 1,800.000,- Kč první majitel směnky (J. H.) dne 16. března 2005 ani kdykoli později žalovanému neposkytl. Jmenovaný hovořil toliko o jakýchsi dřívějších, tj. rozhodně před datem 16. března 2005, údajně opakovaně předávaných částkách žalovanému, s tím, že doby předávání a výše předávaných částek si nepamatuje a peníze měl předávat bez písemného potvrzení. Podle smlouvy měla být půjčka („která byla zajišťována směnkou“) poskytnuta dne 16. března 2005, tj. částka ve výši 1,800.000,- Kč měla být v hotovosti předána J. H. žalovanému; z obsahu „smlouvy“ naopak nelze nikterak dovozovat, že by předmětem „půjčky“ měly být jakékoli prostředky (údajně) poskytnuté žalovanému v minulosti (před 16. březnem 2005), respektive že by směnka měla zajišťovat i vrácení takových dříve (údajně) žalovanému poskytnutých finančních prostředků. Dovolatel zdůrazňuje, že „z odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu“ plyne, že využití směnky k zajištění jiné než původně předpokládané pohledávky není možné, respektive (aby mohlo) muselo by být výslovně sjednáno (k čemuž v dané věci nedošlo). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když v posouzení otázky kauzální námitky žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Z obsahu spisu plyne, že: 1. Žalovaný dne 16. března 2005 v Praze vystavil ve prospěch J. H. směnku na směnečnou sumu 1,805.000,- Kč, splatnou 20. června 2005, s doložkou „bez protestu“, přičemž dne 21. května 2008 tuto směnku remitent převedl na žalobkyni. 2. Dne 16. března 2005 „uzavřeli“ J. H. (jako věřitel) a žalovaný (jako dlužník) v písemné formě smlouvu o půjčce, podle které věřitel dlužníkovi půjčuje v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 1,800.000,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit v předem domluvených splátkách (dále též jen „smlouva“) dle připojeného splátkového kalendáře (přílohy č. 1 smlouvy) do 20. června 2005, a to včetně úroků ve výši 5.000,- Kč. Dle bodu III. smlouvy k zajištění pohledávky ve výši 1,805.000,- Kč vystavil dlužník při podpisu smlouvy věřiteli směnku vlastní bez protestu, na řad věřitele, kterou se věřitel dlužníku zavázal po řádném splacení celého dluhu neprodleně vrátit. Přílohou č. 2 smlouvy je uznání dluhu žalovaným. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i pro směnku opatřenou doložkou „bez protestu“ platí, že byla-li indosována teprve po protestu pro nezaplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, má takový indosament jen účinky obyčejného postupu (čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona). V takovém případě nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a dlužníku zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl vůči předchozímu majiteli směnky před protestem nebo před uplynutím lhůty k protestu. Dovodil-li odvolací soud, že žalovanému kauzální námitka, podle níž směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy nevznikla, vůči žalobkyni přísluší, je v této části jeho právní posouzení věci správné. Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná i v závěru, podle kterého ma