29 Cdo 409/2014 – Nejvyšší soud

29 Cdo 409/2014-412 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce SYDES s. r. o., se sídlem v Praze 4 - Chodově, K remízku 1007/12, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 61678805, zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, PSČ 277 13, proti žalované D. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 139/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1406/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 29 Co 196/2013-367, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 29 Co 196/2013-367, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce (dále jen „okresní soud“) 15. července 2005 se žalobce (N.) domáhal po žalované (D. Š.) zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L. K. K. (dále jen „dlužník L“). Žalobu odůvodnil tím, že dlužník L byl k zaplacení předmětné částky s příslušenstvím zavázán (z titulu nezaplacené kupní ceny zboží, které mu žalobce dodal v době od 6. září 1999 do 16. září 1999) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2002, č. j. 20 Cm 275/2000-65. Žalovaná byla jednatelkou dlužníka L od jeho vzniku v roce 1992 do 2. září 1999, kdy odstoupila z funkce, přičemž žalobce po ní požaduje úhradu předmětné částky z titulu ručení za závazky dlužníka L, jelikož nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka L, ačkoli ten byl v rozhodné době v úpadku. [2] Rozsudkem ze dne 15. října 2008, č. j. 7 C 1406/2005-198, Okresní soud v Nymburce (dále jen „okresní soud“): 1/ Uložil žalované zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 264.868,70 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu týkajícím se části úroku z prodlení (bod II. výroku). 3/ Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku), včetně nákladů státu (bod IV. výroku). [3] K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009-264: 1/ Změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok). 2/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu IV. výroku o nákladech státu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). [4] K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 29 Cdo 1539/2010-301 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. září 2009 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [5] Usnesením ze dne 9. července 2012, č. j. 29 Co 278/2009-318, odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 15. října 2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Rozsudkem ze dne 14. prosince 2012, č. j. 7 C 1406/2005-333, okresní soud: 1/ Uložil žalované zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 264.868,70 Kč s příslušenstvím tvořeným 12% úrokem z prodlení z částky 17.129,50 Kč za dobu od 21. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 15.142,10 Kč za dobu od 21. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 25.695,60 Kč za dobu od 24. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 26.729,90 Kč za dobu od 24. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 76.591,20 Kč za dobu od 25. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 60.775,40 Kč za dobu od 28. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 28.435,70 Kč za dobu od 29. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 12.417,30 Kč za dobu od 29. června 1999 do zaplacení a s 12% úrokem z prodlení z částky 1.952 Kč za dobu od 3. července 1999 do zaplacení, s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L (bod I. výroku). 2/ Uložil žalované zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 118.180 Kč (bod II. výroku). 3/ Uložil žalované zaplatit státu do 30 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 12.407 Kč (bod III. výroku). [7] Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 135 odst. 2 a § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, z ustanovení § 306 odst. 1, § 310, § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. a z ustanovení § 4a odst. 1 až 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000 – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [8] Předchozí řízení vedené (mezi týmiž účastníky) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 275/2000 bylo vůči žalované vedeno z titulu odpovědnosti za škodu podle § 4a ZKV (v rozhodném znění). Šlo o odlišný právní nárok, uplatněný na základě rozdílných skutkových tvrzení, takže překážka věci pravomocně rozhodnuté nemůže být dána. [9] Předmětný závazek z titulu ručení je závazkem akcesorickým, který je realizován, není-li pohledávka společnosti uspokojena; nadto je vázán na zavinění. Oproti tomu odpovědnost za škodu vychází ze základního předpokladu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu a vznikem škody, „vznikající objektivně“, tedy bez zavinění dotčené osoby. V daném případě tak okresní soud neshledal podmínky pro zastavení řízení dle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). [10] Důvodná není ani námitka promlčení vznesená žalovanou. Promlčecí lhůta počala vůči žalované běžet v jednotlivých případech dnem následujícím po splatnosti jednotlivých faktur, tedy v době od 21. června do 3. července 1999. Žalobce uplatnil nárok dne 15. července 2005, tedy po uplynutí čtyřleté lhůty dle § 397 obch. zák. Podle ustanovení § 310 obch. zák. se však právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníku. Vůči dlužníku byla pohledávka uplatněna u Městského soudu v Praze dne 30. srpna 2000, čímž se běh promlčecí doby zastavil a začala dále běžet až dnem následujícím po právní moci rozsudku v oné věci, tj. 3. října 2002. K promlčení žalobcova práva vůči žalované tedy nedošlo. [11] Uplatněný nárok posuzoval okresní soud podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 obch. zák. Obchodní zákoník pro účely posouzení úpadku odkazoval na zákon o konkursu a vyrovnání, který tento úpadek v rozhodné době upravoval v ustanovení § 1. Úprava obsažená v obchodním zákoníku se může jevit problematickou v poměru k dalším povinnostem stanoveným i jiným osobám v § 4a ZKV, zejména v poměru k úpravě odpovědnosti za škodu podle § 4a odst. 3 ZKV. I přes vzájemné prolínání těchto úprav je okresní soud názoru, že obě úpravy obstojí vedle sebe. [12] Rozsudkem č. j. 20 Cm 275/2000-65, který nabyl právní moci dne 2. října 2002, uložil Městský soud v Praze dlužníku L zaplatit žalobci částku 264.868,70 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 32.271,60 Kč za dobu od 21. června 1999 do zaplacení, z částky 52.425,50 Kč za dobu od 24. června 1999 do zaplacení, z částky 76.591,20 Kč za dobu od 25. června 1999 do zaplacení, z částky 60.775,40 Kč za dobu od 28. června 1999 do zaplacení, z částky 40.853 Kč za dobu od 29. června 1999 do zaplacení a z částky 1.952 Kč za dobu od 3. července 1999 do zaplacení. Žalobci se v řízení podařilo prokázat zaviněné porušení povinnosti žalované podat bez zbytečného odkladu návrh na konkurs na dlužníka L. Posouzení úpadku dlužníka L učinil soud předmětem znaleckého zkoumání a ve spojení s dalšími listinami vyšel z jednoznačného závěru znalce, že dlužník L k 20. červnu 1999 i v době předtím vykazoval znaky úpadku. [13] Zavinění žalované dovodil okresní soud minimálně ve formě vědomé nedbalosti, s tím, že jako jednatelka dlužníka L měla (v rozhodném období) zabezpečovat obchodní vedení společnosti včetně řádného vedení účetnictví a měla informovat společníky o záležitostech společnosti. Při řádném plnění těchto povinností mohla žalovaná poznat, že se dlužník L nachází v úpadku. Žalovaná měla vědět o úpadku dlužníka L nejpozději k datu zpracování účetní závěrky k 31. prosinci 1998. Žalovaná tak ručí za závazky dlužníka L vzniklé po dni porušení povinnosti podat návrh na konkurs. Okresní soud proto uložil žalované zaplacení požadované jistiny včetně zákonných úroků z prodlení, jej