29 Cdo 4189/2016 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4189/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2018 Spisová značka:29 Cdo 4189/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4189.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurs Zástavní právo Ručení Dotčené předpisy:§ 135 o. s. ř. § 17 odst. 6 předpisu č. 139/2002Sb. § 72 předpisu č. 337/1992Sb. ve znění do 31.12.2000 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4189/2016-281 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01 31 27 74, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69 79 71 11, proti žalovanému JUDr. Václavu Markovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státní podnik, identifikační číslo osoby 14 79 81 31, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného AgroZZN, a. s., se sídlem v Rakovníku, V Lubnici 2333, PSČ 269 01, identifikační číslo osoby 45 14 80 82, zastoupeného JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 356/34, PSČ 140 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 2/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 10 Cmo 18/2015-248, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 20 Cm 2/2003-192, rozhodl tak, že: I. Určil, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce (Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státní podnik) se vylučují nemovitosti, a to položka B 45) – objekt bydlení na stavební p., a položka B 35) – stavební p., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 212 m², zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B., pro obec a katastrální území Ch., okres B., na listu vlastnictví (dále též jen „nemovitost č. 1“). II. Zamítl žalobu, aby byly vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty úpadce nemovitosti: položka B 42a) – stavební p., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 5.189 m², položka B 42b) − stavební p., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 644 m², položka B 42c) – budova na stavební p. a položka B 42d) – budova na p., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B., pro obec a katastrální území Ch., okres B., na listu vlastnictví (dále též jen „nemovitost č. 2“). III. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Konkursní soud vyšel z toho, že: 1) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 1997, sp. zn. 94 K 34/95, prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustavil správcem konkursní podstaty žalovaného; žalovaný nemovitosti č. 1 a 2 zahrnul do soupisu konkursní podstaty úpadce dne 1. června 2003. 2) Ministerstvo zemědělství České republiky – Ústřední pozemkový úřad rozhodlo podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dne 22. února 2011 rozhodnutím, č. j. 32628/2010-17500, které nabylo právní moci dne 10. června 2011, že na nemovitost č. 1 se vztahuje zákon o půdě. Podle odůvodnění rozhodnutí byla nemovitost č. 1 dne 11. srpna 1978 převedena na Drůbežnictví Xaverov, národní podnik, s tím, že jde o ukončenou bytovou výstavu sdruženými finančními prostředky a že ke dni účinnosti zákona o půdě byli některými obyvateli domu zaměstnanci Drůbežnictví Xaverov, národního podniku, tedy podniku provozujícího zemědělskou výrobu; nemovitost č. 1 tudíž náleží mezi nemovitosti uvedené v ustanovení § 1 písm. c) zákona o půdě. 3) Ministr zemědělství České republiky rozhodnutím ze dne 8. června 2011, č. j. 107408/2011-MZE-10000, zamítl rozklad žalovaného a potvrdil rozhodnutí ze dne 22. února 2011, s tím, že minimálně dva byty byly obývány zaměstnanci úpadce. 4) Ministerstvo zemědělství České republiky – Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 6. listopadu 2000, č. j. 1218/2000-5010, které nabylo právní moci, rozhodlo (podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě), že na nemovitost č. 2 se vztahuje zákon o půdě, když ke dni účinnosti tohoto zákona se na stavební p. nacházely tři samostatné budovy; první z nich sloužila jako sklad technologického zařízení a krmiv pro drůbežárnu, druhá z nich sloužila v přízemí provozu líhní (byla zde laboratoř a veterinární středisko), v patře se nacházely kanceláře ředitelství podniku a šlechtitelské oddělení, ve třetí budově byla v přízemí závodní jídelna s kuchyní, sklady a zasedací místnost a v prvním a druhém patře se nacházely byty převážně zaměstnanců podniku. Proto i nemovitost č. 2 náleží mezi nemovitosti podle ustanovení § 1 písm. c) zákona o půdě. 5) Ministr zemědělství České republiky rozhodnutím ze dne 25. dubna 2001, č. j. 13451/200/10000, zamítl rozklad žalovaného a potvrdil rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2000. Podle odůvodnění rozhodnutí bylo pět bytů v budově obýváno rodinami, z nichž minimálně jeden obyvatel byl zaměstnancem úpadce, ostatní dvě budovy byly objekty sloužící zemědělské výrobě. 6) Dne 8. listopadu 1991 uzavřeli Česká státní spořitelna (jako zástavní věřitel) a úpadce (jako zástavce) zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo k „budově líhní se st.“ (k nemovitosti č. 2), a to k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 8. listopadu 1991, č. 3324-148350-138 (dále jen „smlouva o úvěru“ a „zástavní smlouva“). 7) Finanční úřad v Berouně rozhodnutím ze dne 28. března 1996, č. j. 5868/973/96 (ve znění rozhodnutí ze dne 28. března 1997, č. j. 21110/97/026973/1970), zřídil (podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) zástavní právo k budově se st., a to pro pohledávku daňového dlužníka (úpadce) na dani z přidané hodnoty ve výši 889.903,- Kč. 8) Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 26. listopadu 2012 je vlastníkem nemovitostí č. 1 a 2 Česká republika. Nemovitost č. 2 je zatížena jednak zástavním právem podle rozhodnutí Finančního úřadu v Berouně, jednak smluvním zástavním právem ve prospěch věřitele CORSAIR (Luxembourg) N°11 S. A. (zástavní věřitel dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. června 2012). 9) Žalovaný vyzval žalobce dopisem ze dne 30. listopadu 2009, aby zaplatil ve prospěch konkursní podstaty částku 3.177.288,- Kč (pohledávka Finančního úřadu v Berouně ve výši 889.903,- Kč a pohledávka dle smlouvy o úvěru ve výši 2.287.385,- Kč) nebo aby složil cenu zástavy. 10) Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 10. června 2010, č. j. 10 Cmo 21/2010-206, posuzoval „v rámci řízení o vyloučení jiných nemovitostí z téhož soupisu konkursní podstaty“ jako předběžnou otázku platnosti zřízení zástavního práva na základě zástavní smlouvy (k jiným nemovitostem, které byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu s právem hospodaření pro úpadce). Přitom dospěl k závěru, že zástavní právo bylo zřízeno platně, byť k datu účinnosti zákona o půdě zaniklo úpadci právo hospodaření k zástavě, když zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Na tomto základě konkursní soud – odkazuje na ustanovení § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – ve vztahu k nemovitosti č. 1 shledal žalobu důvodnou, když „jde o majetek, který ke dni účinnosti zákona o půdě sloužil zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“, o čemž „existuje pravomocné rozhodnutí vydané příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci a působnosti [Ústředním pozemkovým úřadem dle § 22 písm. d) zákona č. 139/2002 Sb. a § 17 odst. 6 zákona o půdě]“. Přitom neměl důvod ke zmíněným závěrům „nepřihlížet a předmětnou prejudiciální otázku řešit samostatně, a to zejména za situace, kdy rozhodnutí není nijak excesivní z hlediska skutkového ani právního a řádně se vypořádává s rozhodnými skutečnostmi z hlediska posouzení, zda nemovitosti fakticky sloužily zemědělské výrobě“. Jelikož u nemovitosti č. 1 nebyl jiný důvod k jejímu zahrnutí do soupisu majetku konkursní podstaty, žalobě o její vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty vyhověl. Jakkoli ve vztahu k nemovitosti č. 2 konkursní soud dospěl k témuž závěru co do jejího země