29 Cdo 4210/2010 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4210/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2012 Spisová značka:29 Cdo 4210/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4210.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Banky Pojištění Smlouva o vedení účtu Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. čl. II. 5. předpisu č. 16/1998Sb. § 41e odst. 2 předpisu č. 21/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 6. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.8.2012II.ÚS 3301/12JUDr. Jiří Nykodýmodmítnuto23.10.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4210/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze - Smíchově, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, proti žalovanému Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49 71 03 62, zastoupenému JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, PSČ 603 00, o zaplacení částky 838.139,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 117/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 58 Co 87/2010-84, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. září 2009, č. j. 25 C 117/2008-42, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni z titulu dodatečných náhrad za pohledávky z vkladů částku 602.031,61 Kč a částku 38.911,20 Kč, včetně ve výroku rozhodnutí specifikovaného úroku z prodlení (výrok I.), co do částky 187.468,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 3. prosince 2005 do zaplacení, částky 9.727,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 15. července 2006 do zaplacení a „zákonného úroku z prodlení z částek 38.911,20 Kč a 602.031,61 za jeden den“ žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 58 Co 87/2010-84, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. II. 5. zákona č. 16/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) a na ustanovení § 41e zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném k 6. únoru 1998 (dále jen „zákon o bankách“) – se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 11. prosince 1995 byla zahájena výplata náhrad z Fondu pojištění vkladů (dále jen „fond“) vkladatelům České banky, a. s. Praha – v likvidaci (dále jen „banka“), výplata dodatečných náhrad vkladatelům banky z fondu byla zahájena 8. června 1998. 2) Žalobkyně a J. H. (právní předchůdce žalobkyně) byli k 15. prosinci 1995 vkladateli banky, přičemž k tomuto datu (a po snížení o vyplacené řádné náhrady ve výši 100.000,- Kč u každého vkladatele) činil souhrn všech pojištěných vkladů žalobkyně u banky (včetně úroků) 752.539,52 Kč a souhrn pojištěných vkladů J. H. u banky 48.639,60 Kč; žádný z nich neměl ke dni zahájení plateb řádných náhrad z fondu žádné splatné závazky vůči bance a takové závazky neměli ani později. 3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2005, č. j. 40 Cm 87/2002-34, který nabyl právní moci dne 2. srpna 2005, určil pravost pohledávek žalobkyně za bankou z titulu vkladů v celkové výši 789.500,- Kč. 4) Rozsudkem ze dne 17. května 2004, č. j. 3 Cm 318/2002-25, Městský soud v Praze určil pravost pohledávek J. H. za bankou z titulu vkladů v úhrnné výši 48.639,60 Kč; rozsudek nabyl právní moci dne 25. června 2004. 5) Dopisy datovanými 30. listopadu 2005 a 13. července 2006, doručenými žalovanému 2. prosince 2005 a 14. července 2006 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částek 789.500,- Kč a 48.636,- Kč z titulu dodatečných náhrad podle ustanovení čl. II. 5. zákona. Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož zákon neurčuje pravidlo pro určení výše dodatečných náhrad, nýbrž pouze stanoví maximální výši dodatečných náhrad, kterou lze poskytnout jedinému vkladateli. Pro výpočet výše dodatečné náhrady, kterou mohla od 2. srpna 2005 požadovat žalobkyně a ode dne 25. června 2004 J. H., bylo nutno postupovat podle ustanovení § 41e zákona o bankách a výši dodatečné náhrady stanovit jako 80 % rozdílu mezi souhrnem všech pojištěných vkladů jednoho vkladatele (včetně naběhlých úroků) a splatných závazků tohoto vkladatele vůči bance, s tím, že výše dodatečné náhrady byla omezena částkou 4,000.000,- Kč jednomu vkladateli a byla snížena o již vyplacenou náhradu; přitom 80 % z částky 752.539,52 Kč činí 602.031,61 Kč a 80 % z částky 48.639,- Kč činí 38.911,20 Kč. Současně zdůraznil, že z odůvodnění rozsudku č. j. 40 Cm 87/2002-34, vyplývá, že soud „nevzal v úvahu smluvené úroky přirostlé ke vkladům a nezohlednil, že část pohledávky žalobkyně za bankou ve výši 100.000,- Kč nutně přešla podle § 41h odst. 1 a 2 zákona o bankách na fond“. Pohledávka žalobkyně za bankou z titulu vkladů (po odpočtu již vyplacené řádné náhrady za pojištěné vklady ve výši 100.000,- Kč) tak činila 752.539,52 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc jeho zásadní právní význam v řešení otázky (ne)možnosti krátit dodatečnou náhradu vyplácenou fondem podle ustanovení čl. II. 5. zákona způsobem určeným v ustanovení § 41e odst. 2 zákona o bankách. Jelikož ustanovení čl. II. 5. zákona je ve vztahu k ustanovení § 41e odst. 2 zákona o bankách ustanovením speciálním a jediným omezením pro výplatu dodatečných náhrad je pouze horní hranice náhrady, jež nesmí překročit částku 4,000.000,- Kč a „snížení náhrady o již vyplacenou řádnou náhradu“ – pokračuje dovolatelka – je postup zvolený soudy nižších stupňů při výpočtu výše dodatečné náhrady (krácení o 20 %) nesprávný. Dále je dovolatelka přesvědčena o tom, že jí vůči žalovanému „svědčí“ pohledávky v rozsahu, v jakém jí (resp. jejímu předchůdci J. H.) byly přiznány „pravomocnými určovacími rozsudky Městského soudu v Praze“, tj. v částkách 789.500,- Kč a 48.639,- Kč. Bylo na žalovaném, aby výši pohledávek určených těmito rozsudky vyvrátil, což se mu nepodařilo. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam ve výkladu ustanovení čl. II. 5. zákona ve spojení s ustanovením § 41e odst. 2 zákona o bankách. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nevyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tj. správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení čl. II. 5. zákona fond vyplatí fyzickým a právnickým osobám, které byly k 15. prosinci 1995 vkladateli banky, dodatečnou náhradu za veškeré pohledávky z jejich vkladů včetně depozitních certifikátů, vkladových listů nebo jiných obdobných dluhopisů, vedených u této banky k 15. prosinci 1995, které uzná správce konkursní podstaty, a to a