29 Cdo 4284/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 4284/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného JUDr. O. F., advokátem, proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. p. R. a. s., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 77/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č. j. 15 Cmo 55/2007 - 105, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného JUDr. R. K. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 15. prosince 2006, č. j. 45 Cm 77/2004-69, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobce Ing. P. V. domáhal vůči žalovanému Ing. V. K. jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. p. R. a. s., určení pravosti své pohledávky za úpadkyní ve výši 904.252,- Kč. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobcova pohledávka z titulu nevyplacené části podílu akcionáře na zisku, jenž měl podle usnesení mimořádné valné hromady pozdější úpadkyně z 1. listopadu 2002 (dále též jen „mimořádná valná hromada“) činit 1.400.000,- Kč, zde není. Rozhodnutí mimořádné valné hromady přijaté poté, co byl pozdější úpadkyni doručen návrh na prohlášení konkursu, totiž odporuje ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a jde proto o absolutně neplatný právní úkon. Uvedené rozhodnutí měl soud za účelové jednání směřující ke krácení konkursní podstaty úpadkyně též proto, že mu předcházelo usnesení valné hromady pozdější úpadkyně z 28. června 2002, podle kterého akcionáři schválili rozdělení zisku k 31. prosinci 2001 ve výši 852.630,15 Kč tak, že po přidělení části zisku do rezervního fondu a k pokrytí ztráty společnosti byl ponechán nerozdělený zisk z minulých let ve výši 673.877,15 Kč. Na mimořádné valné hromadě však akcionáři rozhodli s odkazem na stejný hospodářský výsledek o vyplacení podílu na zisku společnosti ve výši 7 miliónů Kč, aniž by výše nerozděleného zisku z minulých let byla nově vyčíslena na základě mimořádné účetní závěrky. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud již o věci jednal a rozhodl o ní vůči novému žalovanému Ing. O. K., jenž byl po smrti původního žalovaného ustaven (usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2007, č. j. 45 K 16/2001-1261) novým správcem konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, jehož závěry pak korigoval potud, že rozhodnutí akcionářů (na mimořádné valné hromadě) o rozdělení podílu na zisku není neplatným právním úkonem dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nýbrž úkonem právně neúčinným ve smyslu ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, poukazuje současně na ustanovení § 178 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). K námitce odvolatele, že soud prvního stupně nevzal při rozhodování ve věci v potaz, že konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen v důsledku trestné činnosti třetích osob, odvolací soud uvedl, že usnesení ze dne 18. prosince 2002, č. j. 45 K 16/2001-244, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem prohlásil konkurs na majetek úpadkyně, nabylo právní moci, přičemž v incidenčním řízení je jím soud vázán a není oprávněn posuzovat, zda podmínky pro prohlášení konkursu na majetek úpadkyně byly dány. Pro jeho rozhodování ve věci je podstatné jen to, že o prohlášení konkursu bylo rozhodnuto a že účinky tohoto rozhodnutí stále trvají. Incidenční spor v dané věci proto není na místě přerušit s ohledem na trestní řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 T 5/2006. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání podrobně rekapituluje průběh řízení (str. 3 a 4 dovolání) a posléze nejprve vytýká oběma soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu „veškeré velmi podstatné skutečnosti bezprostředně s projednávanou věcí související“, a to skutečnosti týkající se samotného prohlášení konkursu na majetek úpadkyně. Dovolatel v této souvislosti především poukazuje na to, že ve výše označené trestní věci je obžalovanému JUDr. J. B. v obžalobě mimo jiné kladeno za vinu, že na základě nedostatečných podkladů, které plně neosvědčovaly úpadek, vydal usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně. Uvádí rovněž, že vzhledem k závažným skutečnostem, vyplývajícím z probíhajícího trestního řízení, již při prvním jednání ve věci žádal o přerušení řízení do pravomocného skončení dané trestní věci, když případné vydání odsuzujícího rozsudku by mohlo být podkladem pro podání žaloby pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Rozhodnutí soudů nižších stupňů pokládá dovolatel za „v podstatě pokračování nastolené linie“, které je vlastně jen důsledkem nezákonného prohlášení konkursu. Na to, že prohlášení konkursu na majetek úpadkyně bylo nezákonné, usuzuje dovolatel i z toho, že na základě dvou usnesení o částečném rozvrhu (z 15. prosince 2004, a 19. prosince 2005) byly zjištěným věřitelům uhrazeny pohledávky nejprve v rozsahu 45 % a posléze v rozsahu 35 %, dodávaje, že po prvním jednání v této věci vydal (původní) žalovaný 27. listopadu 2006 průběžnou zprávu, podle níž předkládá návrh na třetí částečný rozvrh, podle kterého by se zjištěným věřitelům dostalo 20 % jejich pohledávek a po podání odvolání v této věci vydal Krajský soud v Ústí nad Labem dne 23. ledna 2007 usnesení o třetím částečném rozvrhu, z nějž plyne, že pohledávky druhé třídy (s výjimkou těch, jež jsou vyloučeny z uspokojení) byly uspokojeny do výše 100 %. Provedení důkazu průběžnou zprávou nebránilo ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (jelikož vznikla po prvním jednání), ani ustanovení § 119a o. s. ř. (podle něj se účastníkům při jednání konaném 15. prosince 2006 poučení nedostalo). Závěr, podle kterého usnesení mimořádné valné hromady odporovalo ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, nemůže podle dovolatele ve světle výše uvedených námitek obstát. Dovolatel připomíná, že Krajský soud v Ústí nad Labem původně svým usnesením ze dne 3. června 2002, č. j. 45 K 16/2001-132, návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně zamítl, takže akcionáři pozdější úpadkyně postupovali na mimořádné valné hromadě oprávněně s vědomím, že nejsou ohroženi konkursem a že bonita a ekonomická síla společnosti je opravňuje k rozhodnutí o výplatě nerozděleného zisku z minulých let. O odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu bylo rozhodnuto až 4. prosince 2002 (po konání mimořádné valné hromady). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel „výše popsaným skutečnostem“ maje za to, že rozhodnutí řeší otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. Přitom poukazuje na logický rozpor v argumentaci dovolatele, brojí-li dovolatel soustavně proti prohlášení konkursu na majetek úpadkyně pro jeho nezákonnost a zároveň se domáhá určení pravosti své pohledávky přihlášené do tohoto (dle jeho názoru nezákonného) konkursního řízení. Pokud by bylo konkursní řízení na majetek úpadkyně zrušeno, muselo by být řízení o určení pohledávky zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Tento závěr vyplývá ze samotné povahy incidenčního řízení, tedy řízení vyvolaného konkursem. Bez existujícího konkursního řízení není možné vést ani incidenční spor. Dovolatel tak zpochybňuje existenci jedné ze základních podmínek pro úspěch v daném řízení (resp. pro samotnou existenci tohoto řízení). Žalovaný také připomíná, že dovolatel (jako jeden z členů představenstva) nepodal odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu, čímž znemožnil odvolací přezkum usnesení o prohlášení konkursu. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázek dovolání