29 Cdo 44/2009 – Nejvyšší soud

29 Cdo 44/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadce  GOLEM, a. s., se sídlem ve Zlíně, Obeciny XVI 4112, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 60714913, o schválení vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 5/2005, o dovolání JUDr. J. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2008, č. j. 3 Ko 45/2008-649, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2008, č. j. 3 Ko 45/2008-649 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2008, č. j. 45 K 5/2005-555, se zrušují v rozsahu týkajícím se schválení vyúčtování hotových výdajů správce konkursní podstaty úpadce a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a povinnosti úpadce k úhradě takto schválených částek; věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 17. května 2005, č. j. 45 K 5/2005-161, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesením ze dne  13. září 2007, č. j. 2 Ko 113/2006-331, změnil Vrchního soud v Olomouci usnesení konkursního soudu ze dne 17. května 2005 tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Usnesením ze dne 26. února 2008, č. j. 45 K 5/2005-555, konkursní soud určil odměnu (včetně daně z přidané hodnoty) správce konkursní podstaty úpadce JUDr. J. A. ve výši 96.974,90 Kč (bod I. výroku) a schválil vyúčtování hotových výdajů správce konkursní podstaty úpadce ve výši 35.204,10 Kč a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty ve výši 8.696,50 Kč (bod II. výroku). Povinnost k úhradě těchto částek uložil úpadci (dlužníku). K odvolání úpadce (dlužníka) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. září 2008, č. j. 3 Ko 45/2008-649, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě I. výroku (první výrok) a v bodě II. výroku je změnil tak, že schválil hotové výdaje správce konkursní podstaty a náklady spojené s udržováním a správou podstaty v celkové výši 27.723,60 Kč. Povinnost k úhradě této částky uložil rovněž  úpadci (dlužníku) [druhý výrok]. K námitce úpadce, že správce konkursní podstaty zařadil mezi náklady spojené se správou a udržováním konkursní podstaty i náklady na vedení účetnictví ve výši 8.696,- Kč a za skladování listin ve výši 7.480,50 Kč, odvolací soud uvedl, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) je správce konkursní podstaty povinen uvedené činnosti provádět sám, a proto je může zadat třetím osobám pouze se souhlasem věřitelského výboru. Z vyjádření správce ani z obsahu spisu však nevyplynulo, že by takový souhlas měl. Odvolací soud proto uzavřel, že  v tomto směru byl porušen zákon o konkursu a vyrovnání a předmětné náklady správci  konkursní podstaty neschválil. Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dovolání správce konkursní podstaty úpadce (dlužníka), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek  nesprávné  rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mu nebyl udělen souhlas zástupce věřitelů k zadání vedení účetnictví a ke skladování listin. Namítá, že písemný souhlas zástupce věřitelů má, dodává však, že pro takový souhlas není předepsána písemná forma. Z toho, že zástupce věřitelů schválil správcem konkursní podstaty vyúčtované výdaje, je podle dovolatel zřejmé, že takový souhlas byl udělen. Měl-li odvolací soud pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu (tedy o správnosti vyúčtování), pak měl ve smyslu ustanovení § 213 a § 213a o. s. ř. doplnit dokazování a vyzvat dovolatele k předložení potřebných listin. Tím, že takto nepostupoval, odvolací soud pochybil, když odňal správci konkursní podstaty možnost doložit potřebný souhlas věřitelů. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že ve věci nenařídil odvolací jednání, a to s poukazem na ustanovení § 66a odst. 2 ZKV.  Míní, že ustanovení § 66a odst. 1 ZKV předepisuje (při absenci jiné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřenou aplikaci § 214 o. s. ř. Jestliže odvolací soud jednání nenařídil, měl své rozhodnutí odůvodnit a neučinil-li tak, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dovolatel dále uvedl, že ačkoli nenapadá určení výše své odměny, zpochybňuje postup konkursního soudu, který nesprávně vyhodnotil podíl jeho zavinění na tvrzeném porušení „zákonnosti“. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však  pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou, že odvolací soud měl  k projednání podaného odvolání nařídit odvolací jednání. Podle ustanovení § 66a ZKV pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 1). Soud rozhoduje usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné (odstavec 2). Dovolateli lze přisvědčit potud, že  požadavku přiměřené aplikace § 214 o. s. ř. přitakal Nejvyšší soud např. v důvodech svého usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněného pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2006“), jež je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti k dispozici i na webových stránkách Nejvyššího soudu a v němž se podrobně zabýval povinností soudu prvního stupně nařídit jednání k projednání návrhu na prohlášení konkursu. V této souvislosti však nelze pominout, že Nejvyšší soud se v R 64/2006 přihlašoval k přiměřené aplikaci § 214 o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005 (pro onu věc rozhodném). Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. března 2005, totiž platilo, že  (odvolací) jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. S účinností  od 1. dubna 2005 (po změně občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb.) však bylo pravidlo, podle kterého (odvolací) jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání, z občanského soudního řádu vypuštěno. Konkursní řízení se typově vyznačuje mnohostí jeho účastníků a tím, že v různých fázích řízení předpokládá vydání rozhodnutí (usnesení) o otázkách, jež mají pro konkursní poměry povahu „věci samé“, i bez nařízení jednání. Trvat za této situace na přiměřené aplikaci § 214 o. s. ř., ve znění účinném od 1. dubna 2005 (které na konkursní poměry, pro něž by mělo být byť i jen přiměřeně uplatnitelné, nebere zřetel), i tam, kde odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně v konkursní věci, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání, by znamenalo jít proti funkčnímu naplňování cíle a účelu konkursu. Srov. k tomu i obdobné zdůvodnění úpravy obsažené v nové insolvenční úpravě (ustanovení § 94 insolvenčního zákona) ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (projednávanému Poslaneckou Sněmovnou ve 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120). Přitom absence požadavku na přiměřenou aplikaci § 214 o. s. ř. nevytváří ani mezeru v právní úpravě této otázky pro konkursní poměry. Zákon o konkursu a vyrovnání otázku nařízení jednání výslovně upravuje ve výše citovaném § 66a odst. 2 větě druhé ZKV, přičemž pravidlo, podle kterého soud jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon (rozuměj zákon o konkursu a vyrovnání) nebo jestliže to soud považuje za nutné, není omezeno jen na řízení před soudem prvního stupně. Při úvaze, nakolik je nezbytné (či možné) podrobit (přiměřeně) úpravu nařizování odvolacího jednání v konkursní věci režimu ustanovení § 214 o. s. ř., je též vždy nutné zohlednit (i tam, kde jde o usnesení, které se podle zákona vydává po nařízení jednání) povahu (typ) rozhodnutí, jehož se odvolací řízení týká, včetně zákonné konkursní úpravy předpokladů vydání takového rozhodnutí. Podle § 8 odst. 3 věty čtvrté