29 Cdo 46/2009 – Nejvyšší soud

29 Cdo 46/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka E. G., s. r. o. v likvidaci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 K 37/2005, o návrhu věřitelů a/ J. K., , zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, a b/ Ing. R. Ž., , na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2008,  č. j. 2 Ko 32/2008-305, Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2008, č. j. 2 Ko 32/2008-305 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2007, č. j. 31 K 37/2005-246, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Ve výroku označeným usnesením ze dne 20. prosince 2007 zamítl Krajský soud v Brně návrh věřitelů a/ a b/ na prohlášení  konkursu na majetek dlužníka. K odvolání navrhujícího věřitele a/ Vrchní soud v Olomouci rovněž ve výroku označeným usnesením ze dne 20. srpna 2008 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitelé nedoložili v řízení svou věcnou legitimaci, když  pohledávka  navrhujícího věřitele a/ je promlčena a pohledávka navrhujícího věřitele b/ byla uhrazena ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně. K námitce, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, odvolací soud uzavřel, že v rozhodné době dovolovalo ustanovení § 10 písm. k/ zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících (jež mělo přednost   před § 6 odst. 2 písm. t/ vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v rozhodném znění), ve spojení s ustanovením § 36a odst. 4 a 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vydat usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu asistentu soudce, jehož tím soudce v této věci pověřil. K promlčení pohledávky navrhujícího věřitele a/ odvolací soud uvedl (jinak, než soud prvního stupně), že i před 1. lednem 2001 mohl věřitel přihlásit svou pohledávku v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného dlužníka probíhajícím na základě návrhu jiného věřitele (oprávněného).  Takový úkon však odvolací soud neměl za úkon, jímž se ve smyslu § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) „zahajuje řízení“ nebo za úkon, jímž by bylo uplatněno právo v již zahájeném řízení. Takovým řízením podle něj může být jen nalézací řízení. Námitku promlčení uplatněnou dlužníkem neměl odvolací soud za nemravnou. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel a/ včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a písm. a/ ve spojení s § 237  odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo  vadou, která mohla mít za následek  nesprávné  rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení těchto otázek: 1/ Je možné prohlásit konkurs na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání v případě, že pohledávka navrhujícího věřitele je promlčena, ale existují ještě minimálně dva věřitelé dlužníka, jejichž pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti promlčeny nejsou? 2/ Je úkonem věřitele, který staví běh promlčení doby podle § 402 obch. zák., podání přihlášky pohledávky věřitele do výkonu rozhodnutí vedeného proti dlužníkovi? 3/ Byl asistent soudce oprávněn vydat usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu? Dovolatel v rovině právního posouzení věci namítá, že zákon o konkursu a vyrovnání ukládá navrhujícímu věřiteli pouze doložení splatné pohledávky, nikoli doložení toho, zda je pohledávka promlčena. Konkurs tedy měl být prohlášen (v situaci, kdy úpadek dlužníka je jinak zjevný), i když soudy uzavřely, že dovolatelova pohledávka je promlčena. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že jeho pohledávka je promlčena, uváděje, že jeden z jeho právních předchůdců (PGB Invest, s . r. o.)                10. března 2000, respektive 22. září 2000, uplatnil ve smyslu § 402 obch. zák.  právo vůči dlužníku v již zahájeném řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném vůči dlužníku jako povinnému na základě návrhu oprávněného Finančního úřadu ve Z.u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 707/77. Běh promlčecí doby ohledně pohledávky, kterou dlužník předtím písemně uznal dne 1. prosince 1997, se tím zastavil do 1. srpna 2007, kdy byl výkon rozhodnutí pravomocně zastaven a ta mohla uplynout až 9. října 2008 (27. června 2008 však vůči dlužníku podal  žalobu o zaplacení pohledávky a ono řízení je nyní pravomocně přerušeno). Dlužníkovu námitku promlčení má dovolatel rovněž za nemravný výkon práva dlužníkem. V mezích obou uplatněných dovolacích důvodů pak dovolatel podrobuje kritice závěr  odvolacího soudu, že asistent soudce byl oprávněn rozhodnout o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (mimo jiné se tak nemělo stát i pro mimořádnou skutkovou nebo právní složitost věci). V tom, že takové rozhodnutí v této věci asistent soudce vydal, spatřuje dovolatel i zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu  a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“) i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007 a zákon č. 189/1994 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud u první z otázek předkládaných mu k řešení dovolatelem; odvolací soud totiž  o ní rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. To, že včas namítnuté promlčení pohledávky navrhujícího věřitele má jako obrana dlužníka význam pro posouzení aktivní věcné legitimace  navrhujícího věřitele v první fázi konkursního řízení, která končí rozhodnutím o návrhu na prohlášení konkursu, plyne již z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2005  Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2005“), na něž výslovně odkazuje i  napadené usnesení. Jakkoli skutkové okolnosti věci v R 27/2005 nezodpovídají beze zbytku otázku kladenou dovolatelem (tam šlo o to, zda jsou promlčeny pohledávky dvou navrhujících věřitelů v situaci, kdy byl dále znám pouze jeden další věřitel se splatnou a nepromlčenou pohledávkou vůči dlužníku), z R 27/2005 vychází i další judikatura Nejvyššího soudu. Týž právní závěr jako v R 27/2005 zformuloval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 7/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), z jehož skutkových reálií plyne,  že závěr  o opodstatněnosti námitky promlčení coby obrany dlužníka proti návrhu jeho věřitele na prohlášení konkursu, by vedl k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele s promlčenou pohledávkou, i když zde bylo více známých věřitelů dlužníka s pohledávkami vůči dlužníku po lhůtě splatnosti. V usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 55/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl dále výslovně formulován i závěr, že osoba bez aktivní věcné legitimace (kterou je v intencích R 27/2005 i navrhující věřitel, proti jehož pohledávce vznesl dlužník důvodně námitku promlčení) právo domoci se osvědčení dlužníkova úpadku nemá. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázek číslo 2/ a 3/, dovolacím soudem zatím neřešených. K otázce číslo 2 - promlčení. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu i dovolatele, že také podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 bylo možné, aby věřitel (nešlo-li o oprávněného) uplatnil v řízení o výkon rozhodnutí zpeněžením nemovitostí povinného dlužníka  svou pohledávku přihláškou, aniž šlo o pohledávku přiznanou některým z exekučních titulů vypočtených v § 274 o. s. ř. v rozhodném znění. Předpokladem takového postupu bylo, aby šlo o pohledávku zajištěnou zástavním právem váznoucím na oné nemovitosti (srov. dikci § 336b o. s. ř. v rozhodném znění a v literatuře k tomu např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář., 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997,  str. 1048). Podle ustanovení § 402 obch. zák. v rozhodném znění platilo a stále platí, že promlčecí doba přestává běžet,