29 Cdo 495/2009

29 Cdo 495/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce D. B., zastoupeného J. K., advokátem, proti žalovanému G. f. o. s c. p., zastoupenému JUDr. M. O., advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 264/2004, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 5 Cmo 148/2006-270, takto:

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 46 Cm 264/2004-236, ve výroku ve věci samé, jímž Městský soud v Praze uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 227.041,50 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, označuje za otázky zásadního právního významu

1) co je zákaznickým majetkem „zákazníka žalobce“ ve smyslu ustanovení § 81b odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, „tedy rozhodnutí, zda cenné papíry, které obchodník s cennými papíry (dále jen „obchodník“) za prostředky svěřené mu zákazníkem při poskytování smluvené investiční služby nakoupil, jsou zákaznickým majetkem či vlastním majetkem obchodníka s cennými papíry,“ a

2) zda „lze považovat za investiční službu ve smyslu § 81b zákona o cenných papírech, pokud zákazník obchodníka s cennými papíry dá souhlas, aby obchodník použil svěřené peněžní prostředky zákazníka k vlastním obchodům“.

Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.), odmítl.

Učinil tak proto, že první dovolatelem předloženou otázku zodpověděl v rozsudku uveřejněném pod číslem 61/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2007“), v němž uzavřel, že zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení § 8 zákona o cenných papírech, a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů.

Závěry učiněné odvolacím soudem jsou s tímto rozhodnutím v souladu (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na základě provedených důkazů uzavřel, že obchodník použil finanční prostředky, svěřené mu žalobcem na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby, na koupi akcií vlastním jménem a na vlastní účet. Namítá-li dovolatel, že z provedených důkazů plyne opačný závěr, uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a k jehož přezkoumání tudíž založit přípustnost dovolání dle označeného ustanovení nelze. Koupě akcií, učiněná obchodníkem vlastním jménem a na vlastní účet (byť za prostředky svěřené mu zákazníkem na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby), přitom není – jak plyne i z R 61/2007 – investiční službou, a tyto akcie se součástí zákaznického majetku ve smyslu ustanovení § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech, v rozhodném znění, nestávají; tím zůstávají – jak uzavřely i soudy nižších stupňů – finanční prostředky poskytnuté zákazníkem obchodníkovi na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby.

V R 61/2007, jakož i v usnesení ze dne 14. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1575/2006 (jež jsou dovolateli známa, neboť v obou sporech byl účastníkem řízení), pak Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že otázka, zda zákazník poskytl smluvně (tj. půjčil) obchodníkovi s cennými papíry zákaznický majetek k provádění obchodů na vlastní účet, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť její posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah. Nehledě k tomu odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil.

Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2009

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu