29 Cdo 816/2012 — Nejvyšší soud

29 Cdo 816/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2014 Spisová značka:29 Cdo 816/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.816.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Incidenční spory Správa daní a poplatků Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 19 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb. § 27 odst. 5 předpisu č. 328/1991Sb. § 72 předpisu č. 337/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 816/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně V. Ž., zastoupené JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Palackého 692/4, PSČ 779 00, proti žalovanému Mgr. Miroslavu Sládkovi, advokátu, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně SELIKO a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 25 37, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 82/2005, o dovolání žalobkyně a původního žalobce S. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2009, č. j. 9 Cmo 93/2009-130, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně a původního žalobce S. Ž. (dále též jen „žalobci“ nebo „dovolatelé“) rozsudkem ze dne 8. července 2009, č. j. 9 Cmo 93/2009-130, potvrdil rozsudek ze dne 29. ledna 2009, č. j. 4 Cm 82/2005-94, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 29. července 1999 uzavřeli žalobkyně a původní žalobce (jako kupující) a úpadkyně (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“), které byly zatíženy zástavním právem, s tím, že dosavadní zástavní věřitelka Česká spořitelna a. s. se zástavního práva vzdala. 2) Katastrální úřad v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. září 1999, č. j. 1-V11-4026/99, návrh na povolení vkladu vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva obsahuje chybné označení předmětu převodu, a to katastrálního území, když místo katastrální území S. bylo uvedeno dříve používané P. - J. 3) Dne 7. srpna 2000 uzavřeli žalobci s úpadkyní dodatek ke kupní smlouvě, ve kterém bylo chybné označení katastrálního území, v němž se nacházejí převáděné nemovitosti, opraveno, přičemž vklad vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu z 30. října 2000, č. j. 1-V11-4953/2000, s účinky vkladu k 13. září 2000. 4) Finanční úřad v Olomouci (jako správce daně) rozhodl ve věci daňového dlužníka (úpadkyně) [rozhodnutím ze dne 23. února 2000, č. j. 38909/00/379940/7062] o uplatnění rozsahu zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a to k zajištění daňové pohledávky dle výkazu nedoplatků č. 34318/00/379912/1216, k 15. únoru 2000, tj. k zajištění v rozhodnutí uvedené daňové pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty, spotřební daně z lihu a lihovin. Zástavní právo bylo uplatněno mimo jiné též ke sporným nemovitostem. Rozhodnutí bylo doručeno úpadkyni 24. února 2000 a katastrálnímu úřadu 29. února 2000; nabylo právní moci 16. března 2000. 5) Dne 10. března 2000 katastrální úřad vyznačil „v položce výkazů změn“, že podle rozhodnutí správce daně o uplatnění zástavního práva jsou právní vztahy ke sporným nemovitostem dotčeny změnou. 6) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2001, č. j. 45 K 35/2000-448, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a k 15. dubnu 2002 byl správcem její konkursní podstaty ustaven žalovaný. 7) Žalovaný správce konkursní podstaty vyzval žalobce, aby do konkursní podstaty vyplatili zajištěnou pohledávku ve výši 154,636.161,- Kč nebo aby v téže lhůtě složili na účet konkursní podstaty částku 120.000,- Kč (hodnotu sporných nemovitostí). Jelikož žalobci zmíněný požadavek odmítli, žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. 8) Žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty podali žalobci ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu. Odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), na ustanovení § 3, § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že nebyla splněna jedna z podmínek úspěšnosti žaloby o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, tj., že sporné nemovitosti neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu zařazeny. Přitom zdůraznil, že „žalobci sporné nemovitosti nabyli teprve poté, co na nich správce daně vymezil zákonné zástavní právo pro daňové pohledávky vůči úpadkyni. Z toho, že se zástavní právo zapisuje do veřejně přístupného katastru nemovitostí a v přezkoumávaném případě tam bylo zapsáno dříve, než žalobci předmětné nemovitosti nabyli, soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci o zástavním právu museli vědět“. Žalovaný tak postupoval správně, vyzval-li žalobce k plnění do konkursní podstaty podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV a následně sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod pro ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé především popisují důvody, které je vedly k podání vylučovací žaloby, totiž že o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem nevěděli, že zástavní právo vůči nim (jako držitelům sporných nemovitostí) není účinné a že postup správce daně a žalovaného odporuje dobrým mravům. „Jsou názoru, že excindační žaloba je s ohledem na svůj zvláštní charakter řízením sui generis“. Nejde o žalobu na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem nebo o žalobu na jejich vydání, ale v daném případě „o prokázání existence“, zdali zástavní právo, váznoucí na sporných nemovitostech, působí vůči žalobcům či nikoli a zdali žalovaný sporné nemovitosti zapsal do konkursní podstaty právem či nikoli. Přitom s otázkou – pokračují dovolatelé – zdali zástavní právo váznoucí na sporných nemovitostech působí vůči žalobcům, se žádný ze soudů nevypořádal. Tím, že „dokazování se omezilo jen na zjištění vůči katastru nemovitostí a nebylo vyhověno důkazním návrhům žalobců“ (rozuměj důkazním návrhům ohledně skutečnosti, zda žalobci věděli nebo museli vědět o existenci zástavního práva), nastal „závažný nedostatek řízení a tím i rozhodnutí, neboť nebyl dokazováním zjištěn skutkový stav, respektive závěr soudu je postaven na hypotetické domněnce“. Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud „nepřijatelným způsobem“ interpretoval ustanovení § 72 zákona o správě daně a poplatků, která „upravují zástavní právo zajišťující daňové pohledávky, zužuje je jen na movité věci, čímž z nich vylučuje žalobce jako jejich účastníka“. „Přitom zcela opomíjí, že právní úprava vzniku zástavního práva v daňovém řízení ve znění zákona č. 367/2000 Sb. zcela odkazuje na aktuálně platnou úpravu dle občanského zákoníku. Tím nelze tvrdit, jak to učinil odvolací soud, že se v tomto ohledu nejedná o občanskoprávní vztah, ale o vztah související se správou a výběrem daní, na který nelze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech. Tak se stalo, že i závěr odvolacího soudu o tom, zdali žalobci jako nabyvatelé nemovitostí věděli nebo museli vědět o existenci zástavy, není postaven na nevyvratitelné domněnce, že tomu tak bylo či nikoli, neboť ani odvolací soud nepovažoval za nutné provést v tomto ohledu další dokazování dle návrhů žalobců“. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení původní žalobce S. Ž. zemřel (dne 29. července 2010); Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. ledna 2012, č. j. 4 Cm 82/2005-256, které nabylo právní moci dne 15. února 2012, s odkazem na ustanovení § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení „soud pokračuje“ s V.