29 Cdo 894/2013 — Nejvyšší soud

29 Cdo 894/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2015 Spisová značka:29 Cdo 894/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.894.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnky Směnečný a šekový platební rozkaz Dotčené předpisy:čl. I. § 34 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 9. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 894/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Citibank Europe plc., se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská republika, registrační číslo 132781, organizační složka Citibank Europe plc, se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo osoby 28198131, zastoupeného JUDr. Petrem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 9 - Klánovicích, Boušova 792, PSČ 190 14, proti žalovaným 1) Collector Company s. r. o., se sídlem v Brně, Cornovova 729/10, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 27661784, 2) A. M. a 3) Ing. O. M., oběma zastoupeným Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 543/2009, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č. j. 9 Cmo 57/2012-239, takto: I. Dovolání proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č. j. 9 Cmo 57/2012-239, o nákladech řízení, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 7 Cm 543/2009-188, zrušil ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným směnečný platební rozkaz ze dne 1. února 2010, č. j. 7 Cm 543/2009-9, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 1.184.171,12 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 121.278 Kč, (výrok I.), dále řízení co do částky 40.890,34 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že druhá a třetí žalovaní se prostřednictvím včas uplatněných námitek povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili. K jednotlivým námitkám druhé a třetího žalovaných přitom soud prvního stupně (zejména) uzavřel, že: 1/ Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou první žalovanou v Praze dne 12. března 2008 na řad žalobce a u něj také splatnou, znějící na směnečný peníz 1.184.171,12 Kč, za jejíž zaplacení převzali druhá a třetí žalovaní směnečné rukojemství – dále též jen „sporná směnka“) není neplatná pro neurčitě stanovený údaj její splatnosti. Z textu uvedeného na směnce u údaje vymezujícího její splatnost („na viděnou – nejpozději však do 30. dubna 2014“) je totiž zřejmé, že jde o směnku splatnou na viděnou, s tím, že lhůta k jejímu předložení byla v souladu s ustanovením čl. I. § 34 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), prodloužena do 30. dubna 2014. 2/ Opodstatněnou není ani výhrada, že sporná směnka nebyla žalovaným předložena k placení. Jednak byla směnka domicilována u směnečného věřitele a bylo tak povinností směnečného dlužníka (výstavce směnky) zajistit, aby se věřiteli plnění na směnku dostalo, jednak druhé a třetímu žalovaným vůbec směnka nemusela být (jako směnečným rukojmím) k placení předkládána. 3/ Sporná směnka (vystavená původně jako blankosměnka bez uvedení údaje směnečné sumy) zajišťovala pohledávky žalobce ze smlouvy o provozním úvěru, uzavřené mezi žalobcem a první žalovanou dne 12. března 2008 (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě mohla první žalovaná (dále též jen „dlužník“) čerpat u žalobce revolvingový provozní úvěr až do výše 1.140.000 Kč. Podle článku 5.1 úvěrové smlouvy mohl žalobce vyplnit jako údaj směnečné sumy částku rovnající se dlužné jistině úvěru, úroku a dalším částkám splatným podle smlouvy. Podle článku 5.2 úvěrové smlouvy byl žalobce oprávněn přistoupit k vyplnění blankosměnky v případě, že bude po dlužníkovi požadovat splacení částek splatných podle smlouvy, včetně „předčasného splacení ve smyslu ustanovení článku 15.15 standardních úvěrových podmínek“, s tím, že směnečná suma nepřesáhne celkovou částku dlužné jistiny úvěru, úroků a dalších částek splatných podle smlouvy. Takto uzavřená dohoda o vyplnění blankosměnky není – oproti mínění druhé a třetího žalovaných – neplatná pro neurčitost, když není pochyb o tom, jaké pohledávky měla (blanko)směnka zajišťovat a jakou částkou mohl žalobce na blankosměnce vyplnit údaj směnečné sumy. 4/ Nedůvodnou je rovněž námitka, podle které dlužníkovi nebyly předány standardní úvěrové podmínky, jež měly být podle článku 1. úvěrové smlouvy její nedílnou součástí (dále jen „úvěrové podmínky“). Převzetí úvěrových podmínek dlužník v úvěrové smlouvě výslovně potvrdil a vyjádřil s nimi také svůj souhlas. Účastnické výpovědi, ve kterých druhá a třetí žalovaní převzetí úvěrových podmínek popírali, přitom vyhodnotil soud prvního stupně jako nepřesvědčivé. 5/ Přisvědčit lze naopak námitce, že žalobce nebyl oprávněn blankosměnku vyplnit, neboť nedošlo k řádnému „zesplatnění“ úvěru. Žalobce tak měl podle svých vlastních tvrzení učinit dopisem ze dne 11. září 2009, jímž vyzval dlužníka k okamžitému splacení poskytnutého úvěru podle článku 15.15 úvěrových podmínek. Jakkoli v této souvislosti neobstojí výhrada druhé a třetího žalovaných, že dlužníku nebyl uvedený dopis doručen (výzva k okamžitému splacení poskytnutého úvěru byla dlužníku zaslána na adresu jeho sídla, jež byla současně též adresou uvedenou v úvěrové smlouvě a dlužníku se tak předmětná zásilka – přestože si ji nevyzvedl – dostala do sféry jeho dispozice), byla pro posouzení důvodnosti této námitky určující skutečnost, že článek 15.15 úvěrových podmínek, na který žalobce ve výzvě odkazoval, byl dohodou smluvních stran obsaženou v článku 2.8 písm. c) úvěrové smlouvy „zrušen“ a „nahrazen“ zněním uvedeným ve smlouvě (podle kterého byl žalobce oprávněn v případě, že dojde k některé ze skutečností definovaných v úvěrových podmínkách jako „případ porušení“, požadovat „doručením oznámení“ mimo jiné též okamžité splacení všech nebo některých závazků dlužníka vůči bance). Žalobce tedy sice byl oprávněn (nastal-li „případ porušení“) požadovat předčasné splacení poskytnutého úvěru, mohl tak však učinit jen „s odkazem“ na článek 2.8 písm. c) úvěrové smlouvy, případně mohl „to, čeho se domáhá, celé slovně vypsat“; postupovat podle článku 15.15 úvěrových podmínek nicméně oprávněn nebyl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byl ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným zrušen směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení co do částky 8.490 Kč; ohledně směnečného peníze ve výši 1.143.280,78 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 112.788 Kč pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným v platnosti (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok, v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu označený nesprávně jako třetí výrok). Odvolací soud nejprve předeslal, že třetímu žalovanému v posuzované věci nepřísluší vznášet kauzální námitky a námitky protismluvního doplnění blankosměnky, neboť se žalobcem (jak tvrdil již v podaných námitkách) neuzavřel (na rozdíl od druhé žalované) směnečnou dohodu ani dohodu o vyplnění blankosměnky. I kdyby mu však takové námitky náležely, bylo by nutné závěry, které odvolací soud učinil ohledně (ne)důvodnosti námitek druhé žalované, vztáhnout i na třetího žalovaného. Věcně správnými dále shledal odvolací soud závěry, jež soud prvního stupně učinil ohledně posouzení námitek neplatnosti směnky pro neurčitě stanovený údaj splatnosti, nepředložení směnky k placení, nepředání úvěrových podmínek dlužníku a neplatnosti dohody o vyplnění blankosměnky. Přitom zejména zdůraznil, že: 1/ Z údaje „na viděnou – nejpozději však do 30. dubna 2014“, uvedeného na řádku „údaj splatnosti“, nelze učinit jiný závěr, než že sporná směnka je směnkou splatnou na viděnou, u které výstavce v souladu s čl. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona (jenž podle čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona platí i pro směnku vlastní, o níž v posuzované věci šlo) určil delší lhůtu pro její předložení k placení. O dva r