29 Cdo 993/2025 — Nejvyšší soud

29 Cdo 993/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:29 Cdo 993/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.993.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení řízení Směnka Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 993/2025-430 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. G., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem v Praze, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalovanému K.-W. K., zastoupenému doc. JUDr. Michaelem Kohajdou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 1288/1, PSČ 779 10, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Langpaulem, advokátem, se sídlem v Praze, Zárubova 506/4, PSČ 142 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 47/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 2 Cmo 172/2024-413, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 2 Cmo 172/2024-413, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2024, č. j. 53 Cm 47/2020-393, se mění tak, že řízení se do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2023 nepřerušuje. Odůvodnění: Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 14. září 2020, č. j. 53 Cm 47/2020-41, uložil žalovanému (K.-W. K.), aby zaplatil žalobci (R. G.) směnečný peníz ve výši 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 11. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.666,70 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 391.859,20 Kč. Rozhodl tak o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci směnku vystavenou žalovaným v Praze dne 12. dubna 2016 ve prospěch M. V. (dále jen „remitent“ nebo „vedlejší účastník“) na částku 5.000.000,- Kč splatnou bez protestu dne 10. dubna 2017, kterou remitent převedl nedatovaným rubopisem na žalobce (dále jen „směnka“). Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný (včasné) námitky; namítal, že směnku nesepsal a nepodepsal. Na remitenta podal trestní oznámení; zpochybnil rovněž jeho podpis na směnce jako indosanta. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2021, č. j. 53 Cm 47/2020-156, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 2 Cmo 98/2022-226, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 29. srpna 2024, č. j. 53 Cm 47/2020-393, soud prvního stupně ‒ odkazuje na § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ‒ přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 3/2023 (dále jen „trestní řízení“), ve kterém je řešena (mimo jiné) otázka, zda remitent padělal směnku (a další směnku ve vztahu k poškozenému J. H. s obdobným „modem operandi“). Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když usnesení ze dne 11. května 2023, č. j. 53 Cm 47/2020-289, jímž soud prvního stupně řízení přerušil do pravomocného skončení trestního řízení, změnil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. září 2023, č. j. 2 Cmo 101/2023-310, tak, že se řízení nepřerušuje. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce usnesením ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 2 Cmo 172/2024-413, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. srpna 2024. Odvolací soud, ač připustil, že trestní řízení není v příliš pokročilé fázi (Městské státní zastupitelství v Praze podalo u Městského soudu v Praze obžalobu proti vedlejšímu účastníku datovanou 18. dubna 2023) a nelze spolehlivě odhadnout, kdy skončí (přerušení řízení nepochybně koliduje se zásadou rychlosti řízení), dospěl k závěru, podle něhož je přerušení řízení z hlediska jeho hospodárnosti neutrální a významně přispívá k plnění základní funkce soudnictví, tj. ke spravedlivému rozhodnutí a nalezení „skutečného práva“ [tj. odpovědi na otázku původu (vzniku) „velmi neobvyklé směnečné listiny“]. Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s pokyny obsaženými v předchozím měnícím usnesení odvolacího soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky týkající se splnění předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., kterou odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl odchylně od (označené) judikatury Nejvyššího soudu. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu stav (pokročilost) obou řízení a neposoudil, zda přerušení řízení má s ohledem na předpokládanou délku trestního řízení smysl; postupoval tak v rozporu s § 6 o. s. ř. Přitom dostatečně neodůvodnil, proč nemůže otázku vzniku směnky vyřešit sám, a nespecifikoval, jaké konkrétní odborné (a pro rozhodnutí právně významné) otázky jsou řešeny v trestním řízení. Úvahu odvolacího soudu o splnění předpokladů pro přerušení řízení vyhodnotil jako zjevně nepřiměřenou. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižních stupňů změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se (ne)splnění předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu shora citovaného ustanovení je ustálena v následujících závěrech: 1) Smyslem § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), jakož i důvody rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 10. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1552/2013. V posledně uvedeném usnesení přitom Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud v označené věci změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje, to vše za stavu, kdy soud prvního stupně dosud neprovedl účastníky navržené důkazy, včetně zjištění z listin, které tvoří součást vyšetřovacího spisu. 2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“, a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013. 3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její z