29 ICdo 100/2019 – Nejvyšší soud

KSHK 40 INS XY 40 ICm XY 29 ICdo 100/2019-264 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce B. E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 1161/46, PSČ 430 01, proti žalovanému Mgr. Emilu Fischerovi, MBA, se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka CGM Czech a. s., o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CGM Czech a. s., se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 184/65, PSČ 500 04, identifikační číslo osoby 49973215, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2019, č. j. 40 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2018, č. j. 40 ICm XY, takto: I. Řízení „o dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2018, č. j. 40 ICm XY, se zastavuje. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2019, č. j. 40 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2018, č. j. 40 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce [B. E., dříve (do 13. října 2020) pod obchodní firmou B. E., původně (do 15. prosince 2017) pod obchodní firmou E. G., dále jen „B. E.“] se žalobou vůči žalovanému (Mgr. Emilu Fischerovi, MBA, jako insolvenčnímu správci dlužníka CGM Czech a. s.) domáhal určení, že mu svědčí právo na uspokojení (přihlášených a specifikovaných) pohledávek ve výši jistiny 614 956,50 Kč s příslušenstvím a ve výši jistiny 1 932 731 Kč s příslušenstvím ze zpeněžení pohledávky dlužníka (CGM Czech a. s.) za společností GariG Real s. r. o., přičemž zástavní právo k uvedené pohledávce dlužníka bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 18. února 2014 uzavřenou mezi žalobcem jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavcem (dále jen „zástavní smlouva“). 2. Rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 3. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé. První (zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 30. března 2016, č. j. 40 ICm XY, zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. července 2017,  č. j. 40 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Insolvenční soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že: [1] Pravost a výše pohledávek je mezi účastníky řízení nesporná, sporné je toliko jejich pořadí. [2] Zástavní smlouvou bylo zřízeno zástavní právo k zajištění budoucích pohledávek B. E. (včetně jejich příslušenství) za dlužníkem jako objednatelem z budoucích smluv o dílo „z titulu dílčích splátek ceny díla do celkové výše 15 000 000 Kč“. [3] V článku VI. odst. 2 zástavní smlouvy „bylo sjednáno“, že zástavní právo „trvá  po dobu trvání podle smlouvy zajišťovaných pohledávek“ (včetně jejich příslušenství). 5. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 1311 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že v zástavní smlouvě „nebyla sjednána určitá doba, po níž mají zajišťované dluhy vznikat“, přičemž „takovou dobou“ nemůže být určení výše pohledávek. Z důvodu „nedostatku časového údaje“ zástavní právo B. E. „nemohlo platně vzniknout“. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2019, č. j. 40 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 553 odst. 1, § 554, § 555, § 556, § 1311,  § 1312 a § 1341 o. z., ustanovení § 155 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ustanovení § 299 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ustanovení § 17 odst. 4 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhlášky), a ustanovení § 188 odst. 1, § 192 odst. 1 a § 195 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7. Zástavní smlouva „postrádá ujednání o době, ve které mají dluhy sjednaného druhu vznikat“, přičemž vymezení takové „určité doby“ je podstatnou náležitostí zástavní smlouvy. 8. Při výkladu § 1311 odst. 2 o. z. „není důvod“ se odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu § 155 odst. 4 obč. zák. (podle níž má být v zástavní smlouvě vymezen nejen počátek, ale i konec doby, jinak je zástavní smlouva neplatná), neboť obě úpravy mají stejné „opodstatnění v podobě požadavku na určitost smlouvy“. 9. Ujednáním o době, v níž mají zajišťované dluhy vznikat, není ani článek VI. odst. 2 zástavní smlouvy, který obsahuje „vymezení doby trvání zástavního práva“, ani „celkový limit zajišťovaných pohledávek“. 10. Zástavní právo žalobci nevzniklo, nejde však o případ (relativní) neplatnosti, nýbrž zástavní smlouva je pro svou neurčitost zdánlivým právním jednáním. Vůli smluvních stran „nejde vykládat žalobcem navrhovaným způsobem“, neboť chybí „samotný předmět výkladu“. 11. Právo žalovaného „namítat sporné vady zástavní smlouvy“ a popřít tak pořadí pohledávky „zakládá insolvenční zákon úpravou povinnosti“ insolvenčního správce přezkoumat přihlášené pohledávky. 12. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jakož i (výslovně) proti rozsudku insolvenčního soudu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive právních otázek, při jejichž řešení se oba soudy odchýlily od (blíže neoznačené) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel napadá (poměřováno obsahem dovolání) výrok o věci samé, namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. 13. Dovolatel nesouhlasí s „právním závěrem soudů obou stupňů o údajné neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu absence určení doby, v níž mají zajišťované pohledávky vznikat“. Potud namítá, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nestanoví, že doba, v níž mají zajišťované pohledávky vznikat, musí být určena pouze způsobem „od – do“. Byl-li sjednán celkový limit zajišťovaných pohledávek, je zcela zřejmé, na jaké pohledávky se zástavní smlouva vztahuje. Odvolací soud rovněž nesprávně interpretoval ustanovení § 574 o. z., podle něhož je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné; v této souvislosti dovolatel akcentuje, že jde o „smluvní vztah mezi dvěma smluvními partnery“, kteří velmi dobře vědí, kolik činí jejich vzájemné pohledávky. 14. Dovolatel dále předkládá otázku, zda je insolvenční správce oprávněn namítat neplatnost zástavní smlouvy podle ustanovení § 586 o. z.; podle dovolatele může vznést námitku (relativní) neplatnosti pouze osoba, na jejíž ochranu je ustanovení určeno. Dovolatel klade rovněž otázku, zda je insolvenční správce oprávněn v souladu s ustanovením § 579 o. z. namítat (relativní) neplatnost zástavní smlouvy, podílel-li se na této neplatnosti i dlužník. 15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 16. V části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze [není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 47/2006]. 17. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání (které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání uvedených v § 238 o. s. ř.) přípustné pro řešení otázek dovolatelem předestřených. Otázka vymezení „určité doby“ v zástavní smlouvě je