29 ICdo 122/2019 – Nejvyšší soud

KSPH 65 INS XY 74 ICm XY 29 ICdo 122/2019-95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce S. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, proti žalovanému Ing. Martinu Fořtovi, se sídlem v Chrudimi, Palackého 653, PSČ 537 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka Farma Žabovřesky s. r. o., zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Praze, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. Ž., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2019, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 65 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2019, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 65 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 74 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 5. prosince 2018, č. j. KSPH 74 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že (ve výroku blíže specifikovaná) pohledávka žalobce číslo 1 (ve výši 32 618 547,22 Kč s příslušenstvím) je po právu jako zajištěná podnikem dlužníka (F. Ž.) podle označené zástavní smlouvy ze dne 15. srpna 2013, s pořadím zástavního práva k tomuto datu (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Vyhláškou ze dne 9. října 2017 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. [2] Žalobce (S. T.) přihláškou ze dne 18. ledna 2018 (P 40-1), již doplnil dne 6. března 2018 (P 40-2), přihlásil do insolvenčního řízení nevykonatelnou zajištěnou pohledávku v celkové výši 36 197 650,83 Kč (32 618 547,22 Kč jistina, 3 579 103,61 Kč smluvní úrok) [dále jen „pohledávka č. 1“], u níž jako důvod vzniku uvedl smlouvu o nahrazení závazku ze dne 30. června 2013 uzavřenou mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen „smlouva o nahrazení závazku“). [3] Dlužník uzavřel se společností H. (dále jen „společnost H“) ve dnech 30. března 2010, 31. března 2010, 1. dubna 2010, 2. dubna 2010, 6. dubna 2010, 7. dubna 2010, 8. dubna 2010, 20. dubna 2010, 7. října 2010, 22. října 2010, 13. ledna 2011, 8. února 2011, 9. března 2011, 15. března 2011, 7. dubna 2011, 10. května 2011 a 8. srpna 2011 celkem 17 smluv o zápůjčce finančních prostředků (dále jen „smlouvy o půjčce“). [4] Půjčené částky společnost H zaslala dlužníku na jeho účet. [5] Za společnost H jednal při uzavírání smluv o půjčce M. M. starší (dále jen „M. M. st.“), jenž byl předsedou představenstva a zároveň jediným akcionářem společnosti H. [6] Valná hromada společnosti H (respektive jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady) nevyslovila souhlas s uzavřením smluv o půjčce. [7] Za dlužníka jednal v době uzavírání smluv jeho jednatel M. M. mladší, syn M. M. st., (dále jen „M. M. ml.“), jenž byl v době od 28. července 2010 rovněž jediným společníkem dlužníka (v době od 21. listopadu 2000 do 28. července 2010 byl jediným společníkem dlužníka M. M. st.). [8] Společnost H postoupila pohledávky ze smluv o půjčce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. března 2012 na společnost S. jež pohledávky dále postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. dubna 2013 na M. M. st., který je následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. května 2013 postoupil na žalobce. [9] Žalobce a dlužník nahradili smlouvou o nahrazení závazku ze dne 30. června 2013 závazky vyplývající ze smluv o půjčce novým závazkem ve smyslu ustanovení § 570 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). [10] Žalobce a dlužník zřídili zástavní smlouvou ze dne 15. srpna 2013 (uzavřenou formou notářského zápisu) k zajištění pohledávky vyplývající ze smlouvy o nahrazení závazku zástavní právo k podniku dlužníka. 3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení § 37 odst. 1, § 101, § 116, § 156 odst. 1, § 524, § 570 odst. 1, § 657 a § 658 odst. 1 obč. zák., z ustanovení § 196a odst. 1 a 2 a § 392 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a z ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 766/2017 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl k následujícím závěrům: [1] M. M. st. a M. M. ml. jsou osoby blízké, takže je nutné posoudit, zda při uzavření smluv o půjčce nedošlo k porušení § 196a obch. zák. [2] Při uzavírání smluv o půjčce M. M. st. svým podpisem na smlouvách o půjčce vyjadřoval nejen vůli statutárního orgánu, ale též jediného akcionáře společnosti H a do 28. července 2010 též vůli jediného společníka dlužníka. V období od 28. července 2010 vyjadřoval vůli jediného společníka dlužníka M. M. ml., který smlouvy uzavíral jako jednatel dlužníka. Na předchozím souhlasu valné hromady s uzavřením smluv o půjčce ve smyslu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. tak není nutné trvat, neboť jednající osoby (M. M. st. a M. M. ml.) byly jedinými akcionáři, resp. jedinými společníky zúčastněných osob. [3] Pohledávky ze smluv o půjčce zanikly dne 30. června 2013, kdy byly nahrazeny pohledávkou č. 1 podle platné smlouvy o nahrazení závazku. [4] Námitka promlčení pohledávky č. 1 není důvodná a žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že se „ve skutečnosti nejednalo o půjčky, ale o účelové vyvádění peněz ze společnosti H“. [5] Pohledávka č. 1 je tak po právu zajištěná podnikem dlužníka s pořadím zástavního práva k 15. srpnu 2013. 4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2019, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 65 INS XY): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 198 insolvenčního zákona, z ustanovení § 156 odst. 1, § 524, § 526, § 570, § 657, § 658 odst. 1 obč. zák. a z ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména (rovněž) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017 – se zcela ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a dále dospěl k následujícímu právnímu hodnocení: [1] Dlužník ani insolvenční správce nemohou vůči žalobci (postupníku) ve sporu o určení pravosti pohledávky namítat neplatnost nebo neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky. Otázku platnosti postoupení lze řešit pouze ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. [2] Pro splnění podmínek uvedených v ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. je před uzavřením smlouvy o půjčce nutný souhlas valné hromady a dále musí být smlouvy uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku. [3] Trvat na předchozím souhlasu valné hromady s uzavřením příslušných smluv o půjčce v situaci, kdy jednající osoby jsou „zároveň jedinými akcionáři, resp. jedinými společníky zúčastněných osob“, by bylo „přepjatým právním formalismem“. [4] Smlouvy o půjčce i smlouva o nahrazení závazku jsou tudíž platné, přičemž námitka promlčení pohledávky č. 1 není důvodná. 6. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující podle jeho obsahu do výroku o věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda jsou smlouvy o půjčce absolutně neplatné pro absenci předchozího souhlasu valné hromady (respektive rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady). V mezích uplatněného dovolacího důvodu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017, jakož i na další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, uváděje, že pro absenci předchozího souhlasu valné hromady (respektive předchozího rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady) jsou smlouvy o půjčce absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Dovolatel předestírá, že společnost H měla