29 ICdo 145/2019 – Nejvyšší soud

KSPH 66 INS XY 66 ICm XY 29 ICdo 145/2019-312 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce URIEM PLUS, s. r. o., se sídlem v Kladně, Kladenská 835, PSČ 273 09, identifikační číslo osoby 24259420, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, proti žalované Mgr. Lívii Strakové, se sídlem v Olomouci, Mišákova 326/15, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka M. K., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 66 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 66 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 26. října 2017, č. j. 66 ICm XY, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě URIEM PLUS, s. r. o., směřující proti Mgr. Lívii Strakové, jako insolvenční správkyni dlužníka M. K., tak, že zamítl žalobu o vyloučení označeného rodinného domu, ideální jedné poloviny spoluvlastnického podílu na pozemku, na kterém stojí rodinný dům a ideální jedné poloviny spoluvlastnického podílu na dalším pozemku – zahradě, v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 23. února 2016, č. j. 66 ICm XY, kterým byla rovněž žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. července 2017, č. j. 66 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 10. ledna 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (na základě insolvenčního návrhu dlužníka), které je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS XY. [2] Dne 7. dubna 2014 nařídil insolvenční soud předběžné opatření, jímž soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Fendrychovi, Exekutorský úřad Praha 2, umožnil provést již nařízenou exekuci prodejem nemovitostí, vedenou u pod sp. zn. 132 EX 3191/11, s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením ve výroku specifikovaných nemovitostí byl po dobu insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 66 INS XY k dispozici v tomto řízení. [3] Dne 11. dubna 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení ze dne 9. ledna 2014, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. [4] Nemovitosti jsou zapsány v majetkové podstatě dlužníka. [5] Usnesením ze dne 12. června 2014 (které nabylo právní moci dne 4. července 2014) soudní exekutor udělil příklep vydražiteli nemovitostí J. Š. (dále jen „J. Š.“) a stanovil mu třicetidenní lhůtu k zaplacení nejvyššího podání (počítanou od právní moci usnesení). [6] Dne 13. června 2014 uzavřeli J. Š jako prodávající a žalobce jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitostí, jejichž vyloučení se žalobce domáhá (dále jen „kupní smlouva“). Podle ověřovacích doložek uznaly smluvní strany podpisy na kupní smlouvě za vlastní 6. ledna 2015 (žalobce) a 26. ledna 2015 (J. Š.). [7] Dne 3. srpna 2014 podal J. Š. žalobu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, v níž tvrdil, že je vlastníkem nemovitostí. [8] Podle výpisu z katastru nemovitostí vystaveného k 7. lednu 2015 byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník (v případě pozemků jako spoluvlastník) nemovitostí J. Š., a to na základě usnesení o příklepu ze dne 12. června 2014, s tím, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch J. Š. nastaly 12. listopadu 2014 a zápis byl proveden 9. prosince 2014. [9] Dne 7. ledna 2015 podal žalobce návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem; právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce nastaly 7. ledna 2015 a zápis byl proveden 29. ledna 2015. [10] Dne 12. března 2015 podal žalobce žalobu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. 4. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 159 odst. 1 písm. b/, § 109 odst. 1 písm. c/ a odst. 6, § 140e, § 205 odst. 1 a 2, §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dále § 555, § 556, § 984 a § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sb. rozh. obč. (který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu)] – dospěl k závěru, podle něhož „k nabytí nemovitostí J. Š. na základě usnesení soudního exekutora o příklepu došlo v rozporu s ustanovením § 140e a § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a podle § 109 odst. 6 insolvenčního zákona se k tomuto nepřihlíží“. Žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitostem ve smyslu § 984 o. z., když nebyla splněna podmínka dobré víry žalobce. Z „časové souslednosti jednotlivých kroků žalobce a J. Š.“ a z výpovědi svědka J. Š. dovodil, že „žalobci musely být známy veškeré skutkové okolnosti posuzované věci od rozhodnutí o úpadku dlužníka až po rozhodnutí o příklepu ohledně nemovitostí ve prospěch J. Š.“. V uvedených souvislostech zdůraznil, že je vyloučeno, aby si J. Š. a jednatel žalobce průběžně neověřovali informace o nemovitostech v insolvenčním rejstříku, když ohledně nemovitostí jednali ještě před dražbou. J. Š. nijak neeliminoval riziko neuhrazení kupní ceny a žalobce provedl úkony k zápisu vlastnického práva až po několika měsících. Žalobce a J. Š. jednali ve shodě s cílem dosáhnout vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Podle odvolacího soudu mají skutkové závěry insolvenčního soudu spolehlivou oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Shodně s insolvenčním soudem odvolací soud uzavřel, že J. Š. nabyl nemovitosti v rozporu se zákonem. Uvedl, že předběžné opatření zaniklo podle § 245 odst. 2 insolvenčního zákona a soudní exekutor nebyl po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek oprávněn udělit příklep v dražbě. J. Š. tedy nebyl oprávněn převést vlastnické právo k nemovitostem na žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že úprava obsažená v § 984 o. z. není v dané věci aplikovatelná, když žalobce nemovitosti nenabyl od osoby k jejich převodu oprávněné podle zapsaného stavu. K tomu dodal, že nelze argumentovat dobrou vírou žalobce ke dni podání návrhu na vklad dne 7. ledna 2015, když v době uzavření kupní smlouvy bylo jasné, že prodávající není vlastníkem (v katastru nemovitostí byl zapsán dlužník a vlastnické právo přechází na vydražitele zaplacením nejvyššího podání a právní mocí usnesení o příklepu, což v době uzavření kupní smlouvy nebylo splněno). Ke dni podání návrhu na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí nemohl být žalobce v dobré víře, když ve smyslu § 4 odst. 1 o. z. při běžné opatrnosti v právních vztazích na základě údajů obsažených v katastru nemovitostí a v insolvenčním rejstříku ze zákona měl a mohl vědět, že J. Š. není vlastníkem nemovitostí a pro nezákonnost dražby, ke které dle § 109 odst. 6 insolvenčního zákona nelze přihlížet v insolvenčním řízení, se jím ani nemůže stát. Ignoroval-li takové skutečnosti, jde taková jeho přezíravost k jeho tíži (právní ochranu nezasluhuje). 7. Rozsudek odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) napadl žalobce dovoláním, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. [1] Za otázku vyřešenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu má dovolatel otázku překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a otázku nabytí nemovitostí v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z.