29 ICdo 149/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 95 INS 12485/2021 207 ICm 250/2022 29 ICdo 149/2023-76 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Ivo Schneiderky, se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37/32, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka D. C., zastoupeného Mgr. Hanou Kuchyňkovou Palizovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 383/5, PSČ 500 03, proti žalovanému Českému inkasnímu kapitálu, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupenému JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, o určení výše vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 207 ICm 250/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. C., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 12485/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 207 ICm 250/2022, 102 VSPH 251/2023-58 (MSPH 95 INS 12485/2021), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I.   Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2023, č. j. 207 ICm 250/2022-33, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Ivo Schneiderka, jako insolvenční správce dlužníka D. C.) domáhal vůči žalovanému (Českému inkasnímu kapitálu, a. s.)  určení, že pohledávka žalovaného č. 1 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka není po právu co do částky 200.451,35 Kč (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Pravomocný a vykonatelný rozsudek, jímž pohledávka byla přiznána žalobci, obsahuje právní hodnocení nejen ohledně přiznané jistiny, nýbrž i ohledně přiznaného příslušenství pohledávky [odkazem na příslušné ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)]; proto není na místě toto jeho právní hodnocení znovu přezkoumávat (brání tomu § 199 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona). Řečené platí, i když se rozsudek výslovně nevyjadřuje k tomu, zda ujednání o smluvním úroku z prodlení je v rozporu se zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 4. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 [jde o nález uveřejněný pod číslem 44/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu (dále též jen „nález“)], není přiléhavý pro odlišnost skutkového základu věci; nález Ústavního soudu se týkal exekučního řízení, nikoli přezkumu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení a zvláštností daných § 199 insolvenčního zákona, a jiného (patnáctkrát vyššího) úroku z prodlení. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2023, č. j. 207 ICm 250/2022, 102 VSPH 251/2023-58 (MSPH 95 INS 12485/2021): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7 a § 199 insolvenčního zákona a z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7. Odvolatelem tvrzená analogie s exekučním řízením (prosazovaná použitelnost judikatury vytvořené při výkladu exekuční úpravy) není opodstatněná. V kontextu daného sporu nejsou použitelná ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce, neboť insolvenční zákon na ně neodkazuje (§ 7 insolvenčního zákona). 8. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15, insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád pamatuje na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním řízení. 9. Úprava týkající se výkonu rozhodnutí, a tedy ani judikatura s výkonem rozhodnutí spojená, se nevztahuje na úpravu obsaženou v § 199 insolvenčního zákona. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se míjí s podstatou popěrného režimu, jak je upraven v insolvenčním zákoně; srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 138/2018 [jde o usnesení ze dne 25. listopadu 2020, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 10. Judikaturou dovozenou povinnost obecných soudů zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu (mezi něž patří též přiznání úroků z prodlení ve výši zcela nepřiměřené) tedy nelze aplikovat v řízení o žalobě dle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona z důvodů uvedených v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. II.   Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky: Může insolvenční správce úspěšně popřít takovou vykonatelnou pohledávku věřitele, jejíž výkon (uspokojení v insolvenčním řízení) představuje zneužití práva („judikovaného“ rozhodnutím Ústavního soudu platným pro obecné soudy) a tedy zásadní právní vadu exekučního titulu, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že nalézací soud (potažmo rozhodce) se touto otázkou nezabýval? 12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položené otázce následovně: 14. Právní názor odvolacího soudu, že judikaturu platnou pro obecné soudy v oblasti exekucí nelze použít v insolvenčním řízení, není správný. V rámci rovného a spravedlivého přístupu by měl být stejný přístup aplikován ve všech oblastech práva, v nichž se rozhoduje o vymáhání takové pohledávky. V tomto smyslu dovolací soud o dané otázce dosud nerozhodoval; judikatura Nejvyššího soudu, ze které v napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud, položenou otázku neřeší (není přiléhavá). 15. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 je dovolatel přesvědčen o použitelnosti analogie s exekučním řízením. Soudním rozhodnutím obsahujícím zcela zjevně nepřiměřenou výši příslušenství nelze přiznat právo na plnění takových úroků z prodlení, jelikož to zakazuje ústavní pořádek. 16. Představuje-li podle nálezu sjednání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši a jejich vymáhání v exekučním řízení zneužití práva, pak nelze uzavřít, že vymáhání téhož příslušenství v insolvenčním řízení zneužití nepředstavuje. Zneužití práva nelze posuzovat jinak v exekučním řízení a jinak v insolvenčním řízení (to by odporovalo principům právního státu). Nerovný přístup vyvolaný „pouze“ procesními „překážkami“ insolvenčního zákona (§ 199 odst. 2. insolvenčního zákona) musí být překonán. Insolvenční soud by stejně jako exekuční soud měl mít možnost (respektive povinnost) zastavit výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků. 17. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje závěry odvolacího soudu za správné. 18. Potud žalovaný připomíná, že Ústavní soud v nálezu uzavřel, že věcný přezkum exekučního titulu v exekučním řízení lze provést zcela výjimečně a jen v případech zásadních vad, kdy by akceptování vykonatelného rozhodnutí vedlo ke zjevné nespravedlnosti nebo by bylo v rozporu s principy právního státu. 19. Ústavní soud označil jako možnou zásadní vadu exekučního titulu i výši úroků z prodlení, a to tehdy, jsou-li úroky z prodlení neústavně vysoké a představují tak zneužití práva. Zkoumání výše úroků z prodlení a posouzení jejich (ne)ústavnosti vyhradil Ústavní soud obecným soudům, nicméně výslovně se vyjádřil k úrokům z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky (182,5