29 ICdo 158/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 88 INS 582/2017 188 ICm 4419/2017 29 ICdo 158/2023-256 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JUDr. Ing. Pavla Fabiana, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka Jana Hromady, proti žalovaným 1/ J. H., a 2/ P. H., zastoupeným JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 471/29, PSČ 170 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 4419/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 582/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022, č. j. 188 ICm 4419/2019, 104 VSPH 56/2020-195, 104 VSPH 57/2020 (MSPH 88 INS 582/2017), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 364,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2019, č. j. 188 ICm 4419/2017-112, ve znění usnesení ze dne 12. prosince 2019, č. j. 188 ICm 4419/2017-117, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané žalobcem (JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, jako insolvenčním správcem dlužníka J. H.), tak, že: [1] Určil, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem jako dárcem a žalovanými (J. H. a P. H.) jako obdarovanými dne 12. února 2016, na základě které bylo převedeno vlastnické právo k pozemku č. XY a bytové jednotce č. XY v domě č. XY, na parcele č. XY, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6410/123090 na společných částech domu č. XY a pozemku č. XY, zapsané na listech vlastnictví XY, XY a XY, v katastrálním území XY (dále jen „darovací smlouva“ a „sporné nemovitosti“), je neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil žalovaným povinnost vydat sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku). [3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o poplatkové povinnosti žalovaných (usnesením ze dne 12. prosince 2019). 2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že: [1] Dlužník a žalovaní jsou příbuzní v řadě přímé (žalovaní jsou rodiči dlužníka); jde o osoby blízké (§ 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). [2] Dne 27. ledna 2012 uzavřeli Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. (dále jen „MP“), a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru na částku 1 700 000 Kč, jehož účelem byla koupě sporných nemovitostí. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem ke sporným nemovitostem (v té době ve vlastnictví zástavce M. P.). Téhož dne uzavřeli MP a dlužník (další) smlouvu o překlenovacím úvěru na částku 300 000 Kč; i tento úvěr byl určen na nákup sporných nemovitostí. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných. [3] Dne 30. listopadu 2012 uzavřeli MP a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru na částku 970 000 Kč, jehož účelem byla úhrada za převod členských práv (podílu) v právnické osobě. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných. [4] Dne 24. září 2015 uzavřeli Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“) a žalovaní dvě smlouvy o hypotečních úvěrech na částky 2 483 922 Kč a 1 831 943 Kč. Účelem poskytnutí úvěru bylo (mimo jiné) zaplacení dluhů dlužníka z titulu úvěrů poskytnutých dlužníku MP. Úvěrové pohledávky ČS byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných. [5] Dne 25. září 2015 vystavila MP potvrzení, podle kterých byly (výše uvedené) úvěry včetně příslušenství zcela splaceny. [6] Dne 12. února 2016 uzavřeli dlužník a žalovaní darovací smlouvu. [7] K 13. září 2015 činila obvyklá cena sporných nemovitostí 2 420 000 Kč; k 7. září 2017 pak 2 510 000 Kč. [8] Usnesením ze dne 15. června 2017, č. j. MSPH 88 INS 582/2017-A-15, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 3. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož je darovací smlouva (bezúplatným) právním jednáním (právním jednáním bez přiměřeného protiplnění), které je neúčinné podle § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). V darovací smlouvě byl úmysl stran vyjádřen jasně (ve smyslu bezúplatného nabytí sporných nemovitostí ve snaze vyhnout se daňové povinnosti), právní jednání spočívající v zaplacení závazků dlužníka žalovanými bylo plněním za jiného (důvod pro takové plnění nebyl zjištěn), které byla MP povinna přijmout. Jakkoli v případě vzájemného darování může (obecně) jít o dvě (nebo více) samostatných smluv, v dané věci šlo o dvě (různá) právní jednání, konkrétně plnění za jiného a následné darování. Darovací smlouvu uzavřeli dlužník a žalovaní v době, kdy byl dlužník v úpadku. K poukazu žalovaných na korektiv dobrých mravů insolvenční soud uvedl, že potud žalovaní pomíjejí rozpor ve svých tvrzeních ohledně „volby“ darování za účelem vyhnutí se daňové povinnosti. Kdyby byl pravdivý úmysl stran ohledně směny a nikoli darování, šlo by o obcházení zákona (neplacení daní), které nepožívá právní ochrany. 4. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem: [1] Změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 123 704 Kč (druhý výrok). 5. Přitom šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 25. května 2020, č. j. 188 ICm 4419/2017, 104 VSPH 56/2020-144, 104 VSPH 57/2020 (MSPH 88 INS 582/2017) (kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 11. listopadu 2019), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 103/2020, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud odvolacímu soudu a/ vytkl, že nesprávně posoudil otázku protiplnění, které žalovaní dlužníku poskytli za darované nemovitosti, b/ uložil zopakovat dokazování k prokázání tvrzeného úmyslu stran o uzavření „komplexní dohody“, jejíž měla být darovací smlouva pouze součástí. 7. Odvolací soud ‒ cituje ustanovení § 235, § 236, § 239 odst. 1 a 3 a § 240 insolvenčního zákona, dále ustanovení § 2055 o. z. a odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ‒ přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož dlužník převedl sporné nemovitosti na žalované jako osoby blízké, čímž byla naplněna vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka dle § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. V tomto směru žalovaní v řízení před insolvenčním soudem pouze tvrdili, že o úpadku dlužníka nevěděli, a námitky, které vznesli v odvolacím řízení, jsou opožděné. 8. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o neúčinnosti právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona. K tomu uvedl, že darovací smlouva je typickým právním jednáním, na jehož základě obdarovaný neposkytuje dárci žádnou úplatu či jiné protiplnění; jde proto o právní jednání bez přiměřeného protiplnění. V ojedinělých případech však lze vybočit z tohoto pravidla a dospět k jinému závěru. Po zopakovaní dokazovaní (výslechem dlužníka a žalovaných) měl odvolací soud za prokázanou existenci společného úmyslu dlužníka a žalovaných uzavřít darovací smlouvu jako předem dohodnutou kompenzaci za úhradu dluhu dlužníka. Žalovaní prokázali, že uhradili závazky dlužníka ve výši 2 982 350,94 Kč. Při obvyklé ceně sporných nemovitostí v částce 2 900 000 Kč se tak dlužníku úhradou jeho závazků žalovanými dostalo přiměřeného protiplnění. Odvolací soud uzavřel, že majetková podstata dlužníka nebyla darováním sporných nemovitostí „ochuzena“, když byl prokázán jak nepochybný úmysl nemovitosti darovat oproti úhradě závazků dlužníka žalovanými, tak i ekvivalent hodnoty předmětu daru oproti úhradě dluhu dlužníka. 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky: [1] Může závěr o uzavření komplexní dohody, respektive výklad úmyslu smluvních stran bez zkoum