29 ICdo 170/2023 – Nejvyšší soud

KSBR 32 INS 1922/2014 71/32 ICm 2744/2014 29 ICdo 170/2023-366 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ D. R. a b/ T. Č., obou zastoupených Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, proti žalovanému A. B., zastoupenému JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, o popření vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 71/32 ICm 2744/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobců, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 1922/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2023, č. j. 32 ICm 2744/2014, 13 VSOL 36/2023-321 (KSBR 32 INS 1922/2014), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2022, č. j. (70) 32 ICm 2744/2014-282, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalovaný nemá za žalobkyní a/ pohledávku ve výši 1 120 000 Kč na základě Smlouvy o půjčce uzavřené mezi společností BEZ BANKY s.r.o. (dále též jen „věřitel B“) a žalobkyní a/ dne 15. srpna 2013 (dále též jen „smlouva o půjčce“) [bod I. výroku], zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalovaný nemá za žalobkyní a/ pohledávku ve výši 576 000 Kč z titulu smluvní pokuty na základě smlouvy o půjčce (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). 2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho první rozhodnutí – usnesení ze dne 5. května 2017, č. j. 71/32 ICm 2744/2014-32 – změnil k odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. ledna 2018, č. j. 71/32 ICm 2744/2013, 18 VSOL 227/2017-56, tak, že se žaloba neodmítá. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 16. ledna 2018 Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 66/2018. Druhé rozhodnutí insolvenčního soudu – rozsudek ze dne 13. října 2020, č. j. (71) 32 ICm 2744/2014-109, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2020, č. j. (71) 32 ICm 2744/2014-115 – zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. srpna 2021, č. j. 32 ICm 2744/2014, 13 VSOL 114/2021-160, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. listopadu 2022 v bodě I. výroku (první výrok) a změnil jej v bodě II. výroku tak, že se určuje, že žalovaný nemá za žalobkyní a/ pohledávku ve výši 576 000 Kč z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o půjčce (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že v insolvenčním řízení žalovaným uplatněná pohledávka ve výši 1 120 000 Kč je po právu. Naproti tomu však odvolací soud nesouhlasil se závěrem insolvenčního soudu o přiměřenosti výše smluvní pokuty. Dovodil, že pohledávka věřitele ze smlouvy o půjčce byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instrumenty (zejména zástavním právem), a proto dohodnutá smluvní pokuta (ve výši 576 000 Kč) již nemohla splňovat svoji sankční, preventivní ani uhrazovací funkci, a ujednání o smluvní pokutě je proto z důvodu „přezajištění“ v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatné. 5. K námitce žalobců, že původní věřitel B nebyl dne 6. května 2014 aktivně legitimován k podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, neboť pohledávky postoupil smlouvou ze dne 30. dubna 2014 žalovanému (A. B.), odvolací soud uvedl, že otázku věcné legitimace věřitele B vyřešil již v usnesení ze dne 31. srpna 2021, č. j. 32 ICm 2744/2014, 13 VSOL 114/2021-160. V označeném rozhodnutí uzavřel, že postupitel (věřitel B) podal přihlášku pohledávek do insolvenčního řízení dlužníků na základě dohody s postupníkem podle § 530 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), svým jménem na účet postupníka, přičemž toto nepřímé zastoupení trvalo do doby, než bylo insolvenčním soudem dne 4. července 2014 rozhodnuto o návrhu postupitele podle § 18 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), aby na jeho místo do insolvenčního řízení vstoupil postupník, tj. žalovaný. Od závěru, že věřitel B tak byl oprávněn přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení žalobců, neměl odvolací soud důvod se odchýlit, a na skutkové a právní závěry v citovaném usnesení ze dne 31. srpna 2021 proto odkázal. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, proti jeho prvnímu výroku, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatelé namítají, že věřitel B nebyl aktivně legitimován k podání předmětné přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, neboť toto právo svědčilo výhradně žalovanému. Pokud tedy žalovaný nepřihlásil spornou pohledávku sám ve lhůtě stanovené k přihlášení pohledávek, neuplatnil svůj nárok k této pohledávce včas. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi věřitelem B a žalovaným měla být údajně uzavřena smlouva o nepřímém zastoupení, přičemž věřitel B (jakožto postupitel) by pak na základě dohody s postupníkem byl oprávněn podat přihlášku pohledávek do insolvenčního řízení dlužníků svým jménem na účet postupníka. S odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelé dovozují, že poté, co bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno dlužníkovi, ztrácí postupitel oprávnění vymáhat pohledávku na dlužníkovi, neprokáže-li postupitel dlužníkovi naplnění podmínek pro postup podle § 1886 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). V daném případě tak dle dovolatelů ztratil původní věřitel B (postupitel) poté, co postoupení oznámil, oprávnění vymáhat předmětnou pohledávku, a nemohl ji tedy přihlásit do insolvenčního řízení na majetek žalobců ani na základě tzv. nepřímého zastoupení ve smyslu § 1886 odst. 1 o. z. Žalovaný totiž nepožádal věřitele B, aby předmětné pohledávky vymáhal svým jménem na účet žalovaného. Opačné tvrzení žalovaného dovolatelé považují za účelové a vedené snahou napravit pochybení vzniklé při přihlašování předmětných pohledávek do insolvenčního řízení. 8. Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za věcně správná a že odvolací soud se při rozhodování nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že dovolání není přípustné ani důvodné. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je oproti mínění dovolatelů v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje. 12. Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 111/2014, uveřejněné pod číslem 31/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům: 1/ Ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. upravuje věcnou legitimaci k vymáhání postoupené pohledávky tím, že dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Jde v podstatě o zvláštní případ nepřímého zastoupení, při němž postupitel vymáhá pohledávku svým jménem a je oprávněn podat žalobu, v níž požaduje, aby dlužník plnil přímo jemu, a je oprávněn plnění od dlužníka přijmout; po přijetí plnění od dlužníka je povinen veškeré takto získané užitky předat postupníkovi, není-li ujednáno jinak (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, z nějž ve svých důvodech dále vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněný pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2/ Tím, že postupník (nový věřitel) uzavře s postupitelem (původním věřitelem) podle § 530 odst. 1 obč. zák. dohodu o tom, že postupitel bude vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka, nepřichází postupník o postavení věřitele (nabyvatele postoupené pohledávky) v rovině hmotného práva. U