29 ICdo 3/2016 – Nejvyšší soud

KSPA 44 INS 6314/2011 44 ICm 1408/2014 29 ICdo 3/2016-203 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v Pardubicích, Boženy Němcové 2625, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalované JUDr. Evě Mlčochové, se sídlem ve Svitavách, U Stadionu 994/26, PSČ 568 02, jako insolvenční správkyni dlužníka JEMA Svitavy a. s., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 ICm 1408/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JEMA Svitavy a. s., se sídlem ve Svitavách, Průmyslová 2068/5, PSČ 568 02, identifikační číslo osoby 25279645, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 6314/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011), takto: I. Dovolání proti druhému výroku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011), se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011), se mění takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. ledna 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014-149, se potvrzuje v napadeném rozsahu, tedy v bodech II. až IV. výroku. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014-149, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o žalobě (podané 22. dubna 2014), kterou se žalobce (Finanční úřad pro Pardubický kraj) domáhal vůči žalované (JUDr. Evě Mlčochové, jako insolvenční správkyni dlužníka JEMA Svitavy a. s.) určení, že pohledávky podle platebních výměrů uvedených v žalobě pod čísly 5 až 8 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (bod I. výroku). 2/ Určil, že pohledávky žalobce uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSPA 44 INS 6314/2011 podle platebních výměrů: - ze dne 30. srpna 2011, č. j. 305451/11/248983603473 (dále jen „platební výměr č. 1“), ve výši 1.413.133 Kč (dále jen „pohledávka č. 1), - ze dne 30. srpna 2011, č. j. 305457/11/248983603473 (dále jen „platební výměr č. 2“), ve výši 249.376 Kč (dále jen „pohledávka č. 2), - ze dne 30. srpna 2011, č. j. 305464/11/248983603473 (dále jen „platební výměr č. 3“), ve výši 1.642.710 Kč (dále jen „pohledávka č. 3), - ze dne 30. srpna 2011, č. j. 305466/11/248983603473 (dále jen „platební výměr č. 4“), ve výši 289.890 Kč (dále jen „pohledávka č. 4), jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (bod II. výroku). 3/ Uložil žalované zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 1.039 Kč (bod III. výroku). 4/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). [2] Po provedeném dokazování insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 41 odst. 1, § 168 odst. 2 písm. e/, odst. 3, § 208, § 261 odst. 1 a 2, § 266 odst. 1 písm. c/ (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a § 296 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 242 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl ohledně vyhovujícího výroku o věci samé k následujícím závěrům: [3] Provoz dlužníkova podniku skončil až 14. listopadu 2011 a dlužník po prohlášení konkursu na jeho majetek porušil rozpočtovou kázeň (ukončením podnikání dříve, než určovaly podmínky pro poskytnutí dotací), což má za následek vznik povinnosti zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně. Vzhledem k době, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, jsou předmětné pohledávky (č. 1 až 4) pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu § 242 odst. 1 daňového řádu. [4] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011), změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. až IV. výroku tak, že: 1/ Zamítl žalobu o určení, že pohledávky č. 1 až 4 podle platebních výměrů č. 1 až 4 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 1.039 Kč (druhý výrok). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok). 4/ Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 8.228 Kč (čtvrtý výrok). [5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 1 písm. e/, § 170, § 208 insolvenčního zákona, z ustanovení § 2 odst. 3 písm. p/, § 10 odst. 1 a 3 daňového řádu a z ustanovení § 44a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [6] Námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce není důvodná, jelikož právní subjektivita finančního úřadu vyplývá z § 10 odst. 1 a 3 daňového řádu. [7] Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že pohledávky vznikly po zahájení insolvenčního řízení, takže za předpokladu, že byly „daní“, by mohlo jít o pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona. Insolvenční soud se však nevypořádal s otázkou, zda nejde o pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení ve smyslu § 170 insolvenčního zákona. [8] Platební výměry č. 1 až 4 odkazují na ustanovení § 44a odst. 3 písm. d/, odst. 4 písm. c/ a odst. 8 rozpočtových pravidel. [9] Již v řízení před insolvenčním soudem bylo postaveno najisto, že v dané věci jde o jiné porušení rozpočtové kázně dlužníkem, než je nesprávné použití poskytnuté dotace; toto porušení spočívá v tom, že dlužník nevykonával podnikatelskou činnost, pro kterou mu byly poskytnuty dotace, po stanovenou dobu. Odtud logicky vyplývá, že takový „odvod“ je svým obsahem „mimosmluvní – peněžitou sankcí“ stanovenou zákonem, takže jde o pohledávku podle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, tedy o pohledávku, která se neuspokojuje žádným ze způsobu řešení úpadku. [10] Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním sankčního charakteru (byť jej daňový řád nazývá daní) a jde o peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou v rozpočtových pravidlech. Poukaz žalobce na ustanovení § 2 a § 242 daňového řádu není případný; daňový řád je předpisem procesní povahy a hmotněprávní důvod sporné pohledávky upravují rozpočtová pravidla (konkrétně hlava XII upravující porušení rozpočtové kázně, mezi něž patří podle § 44 odst. 1 písm. j/ rozpočtových pravidel též porušení povinností stanovených právním předpisem, či rozhodnutím o poskytnutí dotace). [11] K námitce žalobce, že pohledávky č. 1 až 4 upravují právní předpisy veřejného práva, odvolací soud uvádí, že insolvenční zákon upravuje uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, jež mají původ jak v předpisech veřejného práva (v dané věci v rozpočtových pravidlech) tak v předpisech práva soukromého a na oba druhy pohledávek má být nahlíženo stejně. K tomu srov. „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2005, č. j. „Afs 81/2004-54“ (správně 2 Afs 81/2004-54) [rozsudek je uveřejněn pod číslem 791/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmíněná níže je dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu], o tom, že právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty (v dané věci na mimosmluvní sankce), byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. [12] Zmíněnému principu racionality a bezrozpornosti právního řádu by zjevně odporovalo nahlížet na peněžitou mimosmluvní sankci upravenou předpisem veřejného práva jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává jako „pohledávky daňové“ a nepoužívá termín „mimosmluvní sankce“ uvedený v § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Termín „mimosmluvní sankce“ přitom musí být jednotně aplikován na všechny druhy pohledávek, jež mají být v insolvenčním řízení uspokojeny, či naopak z něho vyloučeny, bez ohledu na to, že peněžitou mimosmluvní sankci zakotvují rozpočtová pravidla. [13] Vycházeje z výše uvedeného odvolací soud dovozuje, že