29 ICdo 50/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 88 INS XY 188 ICm XY 29 ICdo 50/2021-120 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Houserem, advokátem, se sídlem v Praze, Uruguayská 380/17, PSČ 120 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2021, č. j. 188 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 19. ledna 2021, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“): [1] Odmítl žalobu, kterou se žalobkyně (dlužnice M. K.) domáhala vůči žalovanému (J. M.) a insolvenčnímu správci dlužnice (Indra-Šebesta v. o. s., jako původně druhému žalovanému) určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. listopadu 2019, kterou insolvenční správce zpeněžil (v usnesení blíže označené) nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“ a „nemovitosti“) [bod I. výroku]. [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Rozhodl, že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod III. výroku), a uložil jí, aby soudu ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení sdělila číslo účtu, na který jí bude soudní poplatek poukázán (bod IV. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nejprve předeslal, že lhůta k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu (o níž šlo i v projednávané věci), je svou povahou lhůtou hmotněprávní, což znamená, že nejpozději v její poslední den musí být žaloba v dispozici věcně a místně příslušného soudu. 3. V posuzovaném případě, pokračoval insolvenční soud, došlo k prodeji nemovitostí mimo dražbu kupní smlouvou, jež byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 8. ledna 2020. Posledním dnem tříměsíční lhůty k uplatnění žaloby podle ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona tak byl 8. duben 2020. Žalobkyně podala žalobu o neplatnost kupní smlouvy sice osobně (již) dne 15. ledna 2020, učinila tak však u Obvodního soudu pro Prahu 5, který není soudem insolvenčním. Vzhledem k tomu, že v dané věci jde o incidenční spor, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2020, č. j. Ncp 464/2020-77, (jež nabylo právní moci dne 21. září 2020) tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu. Protože žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu až dne 27. října 2020, tedy po uplynutí zákonné tříměsíční propadné lhůty, je nutné uzavřít, že byla podána opožděně a insolvenční soud ji proto odmítl podle ustanovení § 160 odst. 4 insolvenčního zákona. Pro úplnost doplnil, že žalobkyně v žalobě nijak nezpochybňovala, že nabyvatel nemovitostí byl v dobré víře. 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – odkazuje na § 159 odst. 1 písm. f/, § 160 odst. 1 a 4 a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že žalobkyní podaná žaloba je žalobou incidenční, kterou je nutno podat v prekluzivní lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku, a to u insolvenčního soudu. Věcně a místně příslušným insolvenčním soudem je Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 29. listopadu 2018, č. j. MSPH 88 INS XY, zjistil úpadek žalobkyně a povolil jí oddlužení. V daném případě žalobkyně sice splnila podmínku zachování lhůty (úkon učinila dne 15. ledna 2020), nikoli však již podmínku druhou, tj. podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu. S ohledem na zvláštní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně přitom nelze pro zachování lhůty aplikovat obecnou úpravu obsaženou v ustanovení § 82 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která (jak uvedla žalobkyně) nestanoví, u kterého soudu má být žaloba podána. 6. Z insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku nejprve dne 9. ledna 2020 (B-28) jako dokument označený slovy „sdělení insolvenčního správce, pokyn zajištěného věřitele“. Skutečnost, že kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, tedy výslovně z insolvenčního rejstříku nevyplývala. K opětovnému zveřejnění kupní smlouvy došlo dne 14. května 2020 (B-32) pod označením události „návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, smlouva“. Teprve od tohoto řádného zveřejnění kupní smlouvy, které zahrnuje i řádné označení zveřejňované události v insolvenčním rejstříku, mohla podle odvolacího soudu začít běžet lhůta k podání žaloby o neplatnost kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Posledním dnem lhůty pro podání incidenční žaloby tak byl pátek 14. srpna 2020. Jelikož žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena až dne 27. října 2020, na správnosti závěru o opožděnosti žaloby (učiněném insolvenčním soudem) se nic nemění. Pro včasnost podání je totiž relevantní pouze to, kdy podání došlo věcně příslušnému soudu; není významné, kdy byla žaloba podána u soudu věcně nepříslušného a jak dlouho případně trvalo postoupení spisu insolvenčnímu soudu. V této souvislosti odvolací soud odkázal též na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněného pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2012“), jehož závěry měl za (mutatis mutandis) uplatnitelné i v nyní projednávané věci. 7. K odvolací argumentaci žalobkyně ohledně otázky absence dobré víry nabyvatele odvolací soud uvedl, že žalobkyně v žalobě v tomto směru netvrdila ničeho, pochybnosti o dobré víře nabyvatele nemovitostí zmínila až v odvolání, a to v naprosto obecné rovině. Nebyly tak tvrzeny (ani prokazovány) takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru o nedostatku dobré víry nabyvatele, a již proto není splněna podmínka pro prolomení lhůty ve smyslu § 289 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona. 8. Odvolací soud proto uzavřel, že insolvenční soud postupoval správně, jestliže žalobu podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítl jako opožděnou. 9. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 10. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda lhůta podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona marně uplyne v případě, kdy je žaloba podána k nepříslušnému soudu. K závěru soudů nižších stupňů, že žaloba nebyla podána včas u příslušného soudu, cituje ustanovení § 82 o. s. ř., z něhož dovozuje, že pro zachování lhůty postačí, je-li žaloba ve lhůtě podána u kteréhokoliv soudu, nikoliv jen u příslušného soudu. V této souvislosti rovněž zdůrazňuje hmotněprávní povahu lhůty k podání žaloby na neplatnost kupní smlouvy a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „11. července 2019“, sp. zn. 28 Cdo 4151/2018 (správně jde o usnesení ze dne 7. listopadu 2019), ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ke stavení běhu promlčecí lhůty coby typické hmotněprávní lhůty postačuje podání návrhu u věcně či místně nepříslušného soudu. Poukazuje též na (v dovolání blíže označenou) judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že byla-li správní žaloba v zákonné lhůtě podána u věcně nepříslušného soudu, není její včasnost ovlivněna tím, že byla postoupena příslušnému soudu až po lhůtě k jejímu podání. 11. Z výše uvedených důvodů dovolatelka usuzuje, že žalobu podala ve lhůtě určené ustanovením § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Výklad soudů nižších stupňů, činící závěr o včasnosti žaloby závislým na rychlosti rozhodování konkrétních soudů o postoupení věci příslušnému soudu, dovolatelka shledává rozporným se základním právem na rovný přístup k soudní ochraně. 12. Dovolatelka nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu, podle kterého v řízení netvrdila žádné konkrétní sk