29 ICdo 61/2019 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 10525/2016 32 ICm 2351/2017 29 ICdo 61/2019-108 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému České republice - České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00006963, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2351/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018-78 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 10. ledna 2019, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018–87 (KSOS 25 INS 10525/2016), takto:I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018-78 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 10. ledna 2019, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018–87 (KSOS 25 INS 10525/2016), se mění takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017-52, se potvrzuje. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017-52, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správy pohledávek OKD, a. s.)] domáhal určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 19. května 2016 a 24. srpna 2016 z bankovních účtů dlužníka na účty žalovaného (České republiky - České správy sociálního zabezpečení) v částkách 8 441 893 Kč, 3 262 188 Kč, 1 143 543 Kč, 1 056 580 Kč, 1 183 202 Kč, 150 376 Kč, 4 073 613 Kč a 16 701 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a zároveň i zaplacení těchto částek (v celkové výši 19 328 096 Kč) do majetkové podstaty dlužníka (body I. až VIII. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 18 616,50 Kč (bod IX. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235 a § 239 odst. 1 věty první a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1, § 3 odst. 1 písm. a/, b/ bod 1 a 2, odst. 2 a odst. 3 věta první za středníkem, § 4, § 5 odst. 1, § 5a, § 6 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. a/ a b/, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (ve znění účinném od 1. ledna 2016 do 20. února 2017) – uzavřel, že částky vyplacené žalovanému představují pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za měsíc duben 2016 hrazené jednotlivými zaměstnanci ve výši 6,5 % vyměřovacího základu, které dlužník (jako zaměstnavatel) strhl ze mzdy zaměstnanců. Šlo o peněžní prostředky (část hrubé mzdy) dlužníkových zaměstnanců, nikoli o majetek (aktiva) dlužníka; proto dlužník nemohl spornými platbami zvýhodnit žalovaného na úkor jiných věřitelů, ani žádné své věřitele poškodit. [3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem: 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalobě zcela vyhověl (první až osmý výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 20 006,84 Kč (devátý výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (desátý výrok). [4] Odvolací soud – vycházeje dále i z ustanovení § 236 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na sociální zabezpečení je i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, uložena přímo zaměstnavateli; jde tak o pohledávku okresní správy sociálního zabezpečení za zaměstnavatelem (dlužníkem). Podle odvolacího soudu dlužník učinil předmětná právní jednání (plnění peněžitých povinností dle veřejnoprávního předpisu) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Šlo tak o platby učiněné v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a tedy o neúčinná právní jednání, když v dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Dodal, že tomu není jinak ani u platby ve výši 16 701 Kč provedené 24. srpna 2016 (po rozhodnutí o povolení reorganizace); šlo totiž o úhradu pojistného za měsíc duben 2016, tj. za období před zahájením insolvenčního řízení a nešlo o pohledávku za podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona. [5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (ve vztahu k pohledávkám pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zákona č. 589/1992 Sb.), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky: a/ Splňuje neplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce odvést za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti skutkovou podstatu trestného činu dle § 241 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“)? b/ Jsou ustanovení § 2, § 3, § 8 a § 9 zákona č. 589/1992 Sb. zvláštním právním předpisem dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona? c/ Vztahuje se při řešení úpadku dlužníka reorganizací na předmětnou platbu výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona v souvislosti s § 239 a násl. insolvenčního zákona? [6] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] V mezích uplatněného dovolacího důvodu především vytýká dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení charakteru poskytnutých plnění, jež dlužník (jakožto plátce) hradil za své zaměstnance, kteří jsou poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a o jejichž prostředky šlo. Zdůrazňuje, že předmětné peněžní prostředky nebyly součástí majetkové podstaty dlužníka, ale tvořily část hrubé mzdy jeho zaměstnanců, kterou měl dlužník pouze strhnout a odvést, působil tak pouze jako „zúčtovací místo“. Dovozuje dále, že je nesprávný i závěr odvolacího soudu, podle něhož pro povinnost hradit pojistné na sociální zabezpečení neplatí výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (že nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“). Podle dovolatele odvolací soud pominul, že úpadek dlužníka je řešen reorganizací, kdy je provozován podnik dlužníka, v jehož rámci jsou zaměstnancům pravidelně vypláceny mzdy a prováděny odvody dle zvláštních právních předpisů. Konečně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o možné trestní odpovědnosti dlužníka za trestný čin podle § 241 tr. zák. [8] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Přitom zdůrazňuje, že soud v civilním řízení není oprávněn řešit, zda byl spáchán trestný čin, jako předběžnou otázku. Za správný považuje i závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“ a že nejsou dány ani další výjimky určené ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. [9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [10] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. [11] Posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního jednání dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního jednání, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového právního jednání ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen