29 ICdo 64/2016 – Nejvyšší soud

MSPH 76 INS 3732/2008 76 ICm 3444/2012 29 ICdo 64/2016-433 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, 1 North Wall Quay, Irsko, registrační číslo 132781, zastoupeného JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, PSČ 110 00, proti žalovanému innogy Energie, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupenému Mgr. Martinem Jasenským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 ICm 3444/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., se sídlem v Sázavě, Sklářská 359, PSČ 285 96, identifikační číslo osoby 00012653, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 76 ICm 3444/2012, 101 VSPH 629/2015-378 (MSPH 76 INS 3732/2008), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 76 ICm 3444/2012, 101 VSPH 629/2015-378 (MSPH 76 INS 3732/2008), se v části prvního výroku, jíž potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 76 ICm 3444/2012-273, ve výrocích I., II. a V., a v druhém výroku ruší. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 76 ICm 3444/2012-273, se ruší ve výrocích I., II. a V. III. Řízení se zastavuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 76 ICm 3444/2012-273, určil, že pohledávky žalobce ve výši 465.419.531,26 Kč a ve výši 2.261.812.065,04 Kč (ke dni vydání rozhodnutí ve výši 410.606.122,26 Kč a 1.283.239.232,07 Kč) [dále též jen „sporné pohledávky“] přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s. (dále též jen „dlužník“ či „dlužník SK“) vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008 jsou po právu (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že sporné pohledávky jsou zajištěny zástavním právem k majetku ve výroku blíže specifikovaných společností a k listinným akciím zde uvedených zástavců a ručením osob vyjmenovaných ve výroku (výrok III.), zamítl žalobu vůči druhému žalovanému – insolvenčnímu správci dlužníka (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Dlužník je součástí podnikatelského seskupení, jež tvoří koncern a jehož mateřskou společností (ovládající osobou) je BOHEMIA CRYSTALEX TRADING a. s. (dále jen „společnost BCT“ a „skupina BCT“). Dalšími členy seskupení jsou společnosti CRYSTALEX a. s., Sklo Bohemia, a. s. a Sklárny BOHEMIA a. s. 2) Dne 20. 6. 2001 uzavřely Citibank a. s., Česká spořitelna, a. s., ČSOB a. s., Komerční banka, a. s., Raiffeisenbank a. s. a Všeobecná úvěrová banka a. s. (jako věřitelé) se společnostmi ze skupiny BCT (jako dlužníky) „smlouvu o multitranšovém syndikovaném úvěru ve znění 23 dodatků“ (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž měl být dlužníkům poskytnut úvěr až do celkové výše 3,250 mld. Kč, a to ve dvou tranších. Každému z dlužníků měla být poskytnuta část úvěru „dle dohodnuté participace“, dlužníci se zavázali splatit celý úvěr i s příslušenstvím společně a nerozdílně. 3) Dlužníci byli „personálně propojeni ve svém statutárním orgánu v osobách p. K. a S.“. 4) Největší objem finančních prostředků poskytla Citibank a. s., která současně byla „agentem, aranžérem a agentem pro zajištění“. Žalobce je universálním právním nástupcem Citibank a. s. 5) Dlužník zajistil svůj závazek ze smlouvy o úvěru „svým veškerým majetkem“. 6) Dlužníci čerpali obě tranše. Tranši A zcela splatili, z tranše B určené k financování provozních potřeb dlužníků splatila toliko společnost BCT 132.000.000 Kč, ostatní dlužníci nesplatili (na jistinu dluhu) ničeho. Dlužník SK čerpal v rámci tranše B 450.000.000 Kč. 7) Valná hromada dlužníka SK konaná dne 18. 6. 2001 vyslovila souhlas s uzavřením smlouvy o úvěru, s tím, že na jejím základě bude dlužník zavázán s ostatními dlužníky společně a nerozdílně, jakož i se zajištěním úvěru v usnesení příkladmo vypočtenými způsoby. 8) Dlužníci (včetně dlužníka SK) svůj závazek ze smlouvy o úvěru opakovaně uznali. 9) Insolvenční soud vyhláškou ze dne 22. 9. 2008 zahájil insolvenční řízení, usnesením ze dne 8. 1. 2009 zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce a usnesením ze dne 9. 2. 2009 prohlásil na majetek dlužníka konkurs. 10) Žalobce (věřitel č. 220) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka sporné pohledávky v celkové výši 2.727.231.596,30 Kč jako zajištěné, sestávající z pohledávky ve výši 465.419.531,26 Kč (jistina 450.000.000 Kč, příslušenství 15.419.531,26 Kč, přihláška č. 223/1) z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého přímo dlužníkovi podle smlouvy o úvěru a z pohledávky ve výši 2.261.812.065,047 Kč (jistina 2.222.573.547,09 Kč, příslušenství 39.238.517,95 Kč, přihláška č. 223/2) z titulu „solidární odpovědnosti dlužníka za splacení“ úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům. 11) Právní předchůdce (původně prvního) žalovaného společnost Středočeská plynárenská, a. s. (věřitel č. 186) na přezkumném jednání konaném dne 30. 3. 2009 popřel (spolu s dalšími věřiteli) spornou pohledávku, a to v části přihlášené pod č. 223/1 do pravosti a v části přihlášené pod č. 223/2 do pravosti, výše a pořadí. Odkázal přitom na § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a namítal „nedostatek určitosti souhlasu valné hromady dlužníka se zajištěním“, „vybočení souhlasu valné hromady dlužníka se zajištěním“ z mezí označeného ustanovení, jde-li o podmínky v obchodním styku obvyklé, neplatnost smlouvy o úvěru, jde-li o solidární závazek dlužníka za splacení úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům, a porušení zákazu finanční asistence podle § 161e obch. zák. 12) Insolvenční správce dlužníka sporné pohledávky nepopřel. 13) Žalobci bylo doposud vyplaceno (mimo rozvrh) 317.592.866,24 Kč z celkového výtěžku zpeněžení majetku spadajícího do majetkové podstaty ve výši 389.765.618 Kč. Insolvenční soud, maje popěrný úkon žalovaného za neúčinný z důvodu jeho neurčitosti, uzavřel, že již z tohoto důvodu je žaloba v rozsahu, v němž směřuje proti popírajícímu věřiteli, důvodná. S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti insolvenčního řízení a při vědomí toho, že projednávaný incidenční spor brání skončení insolvenčního řízení, však insolvenční soud věcně posoudil i „důvody popření pravosti“ sporných pohledávek, a dospěl k závěru, že nejsou dány. Podle insolvenčního soudu smlouva o úvěru není neplatná podle § 196a obch. zák., neboť ji dlužníci neuzavřeli s osobami v tomto ustanovení vypočtenými, ale s bankami. Obsahem smlouvy pak není ani zajištění závazku osob tam vypočtených. Smlouvu o úvěru neshledal neplatnou ani pro porušení § 161e obch. zák., neboť finanční prostředky byly poskytnuty „jako provozní a nikoliv akviziční“. Maje zajištění „pasivní solidaritou všech dlužníků a zástavním právem k jejich majetku“ za obvyklé, insolvenční soud nepovažoval za nutné prokazovat „obvyklost či neobvyklost této úvěrové transakce v obchodním styku“. Jelikož insolvenční správce sporné pohledávky nepopřel, insolvenční soud žalobu v rozsahu, v němž směřovala proti němu, zamítl. Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce a žalovaného v napadených výrocích I., II., III. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – na rozdíl od soudu insolvenčního – považoval popěrný úkon žalovaného za dostatečně určitý, poukazuje na to, že ani insolvenční soud nevycházel ze závěru o neurčitosti popěrného úkonu; v opačném případě by žalobu zamítl jako nedůvodnou (sporné pohledávky by nebyly popřeny). Odvolací soud zdůraznil, že dlužník SK společně s ostatními dlužníky ze smlouvy o úvěru tvořili podnikatelské seskupení, u jehož členů je obvyklé a předpokládá se, že spolu úzce spolupracují a své aktivity vzájemně kooperují. Poskytnutí jediného úvěru takovým dlužníkům a jeho rozdělení mezi ně, stejně jako solidární odpovědnost za jeho splacení, není přistoupením k závazku ve smyslu § 533 a § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a „nepřekračuje rámec běžného obchodního styku mezi společnostmi tvořícími koncern a navíc solidarita dlužníků, která není přistoupením k závazku jiného dlužníka, není zajištěním závazku jiné osoby ve smyslu § 196a obch. zák.“. Valná hromada dlužníka dala souhlas jak k uzavření smlouvy o úvěru, tak ke všem způsobům zajištění úvěru podle smlouvy o úvěru. „K solidaritě dlužníka se splněním jednoho úvěru podle úvěrové smlouvy“ valná hromada souhlas dát nemohla, „neboť nejde o zaj