29 ICdo 71/2021 – Nejvyšší soud

KSCB 41 INS XY 42 ICm XY 29 ICdo 71/2021-1120 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Daniely Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka E., zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, a 2/ P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 1949/2, PSČ 370 70, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), t a k t o: I. Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), se odmítá s výjimkou té jeho části, která směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se druhého žalovaného. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2019, č. j. 42 ICm XY, se ve vztahu ke druhému žalovanému zrušují včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc se potud vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Daniela Urbanová, jako insolvenční správkyně dlužníka E.) domáhala vůči žalovaným (1/ P. V., ročník XY, a 2/ P. V., ročník XY), za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, určení, že kupní smlouva ze dne 26. února 2016, kterou dlužník (jako prodávající) prodal žalovaným (jako kupujícím) označený pozemek, je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 20.283,23 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 28.798 Kč (bod III. výroku). 2. Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 42 ICm XY, insolvenční soud doplnil rozsudek ze dne 21. listopadu 2017 v bodě I. výroku tak, že žaloba se zamítá, „neboť je toto jednání neplatné“. 3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2019, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 21. listopadu 2017, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Rozsudkem ze dne 10. října 2019, č. j. 42 ICm XY, insolvenční soud: [1] Žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy zamítl, „neboť toto jednání je neplatné“ (bod I. výroku). [2] Uložil žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 48.507,69 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 74.052 Kč (bod III. výroku). 5. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5 písm. a/, § 231 odst. 1 a 2, a § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 22 odst. 2 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 3 a 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva je neplatná, neboť v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka jednali při jejím uzavření jak dlužník, tak oba žalovaní (na obou stranách kupní smlouvy vystupovaly stejné osoby, takže úmysl jednoho z kontrahentů je úmyslem všech). Insolvenční soud proto žalobu zamítl (předpokladem vyslovení neúčinnosti právního úkonu je jeho platnost). 6. Vzhledem k závaznému právnímu názoru obsaženému ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu vtělil insolvenční soud do zamítavého výroku žaloby (ve smyslu ustanovení § 231 odst. 2 insolvenčního zákona) svůj závěr o neplatnosti právního jednaní a to též s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení; pravomocný výsledek tohoto sporu totiž znamená, že žalobkyně je oprávněna sepsat předmětný majetek do majetkové podstaty dlužníka (a je již nadbytečné vést spor o vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty). 7. K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY): [1] Potvrdil (druhý) rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok). [2] Změnil (druhý) rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok). [3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 9. Skutková zjištění insolvenčního soudu postačují pro závěr, že kupní smlouvou bez reálného zaplacení kupní ceny převáděných nemovitostí došlo k vyvedení majetku pozdějšího dlužníka na žalované, což bylo jediným záměrem a úmyslem obou smluvních stran. Dlužník a žalovaní uzavřeli kupní smlouvu s úmyslem zkrátit jako svého věřitele stát. Žalovaní vzhledem k personálnímu propojení s dlužníkem věděli, že tímto právním jednáním mohou zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byli srozuměni. Přitom dlužník neměl další majetek postačující k uspokojení pohledávek státu. 10. V situaci, kdy se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, se insolvenční soud správně zabýval platností právního jednání a po zjištění, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena, žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy správně zamítl. 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Lze zamítavým výrokem rozsudku o odpůrčí žalobě určit neplatnost posuzovaného právního jednání, aniž by to žalobce navrhl? [2] Mohou soudy v řízení o neúčinnosti právního jednání aktivně hledat důvody jeho neplatnosti, které bez dalšího nevyplývají ze spisu? [3] Lze usuzovat na neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem jen prostřednictvím ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona? [4] Lze usuzovat na neplatnost právního jednání pro krácení uspokojení věřitele jen z toho, že kupní cena sice odpovídá ceně obvyklé, avšak smluvní strany se dohodly na její úhradě formou zápočtu v situaci, kdy dohoda o zápočtu není součástí kupní smlouvy? [5] Lze přijmout závěr o úmyslu obou smluvních stran zkrátit uspokojení věřitele na základě skutečnosti, že smluvní strany jsou osobami blízkými a dlužník jednal s úmyslem, jehož si byla vědoma druhá smluvní strana? [6] Lze při zkoumání neplatnosti právního jednání pro krácení uspokojení věřitele považovat za věřitele osobu, která v okamžiku uskutečnění posuzovaného právního jednání nedisponovala pohledávkou za dlužníkem? [7] Lze při zkoumání neplatnosti právního jednání usuzovat na nepřímý úmysl jednajícího pouze s ohledem na skutečnost, že u dlužníka probíhá daňová kontrola s možností doměření daně, bez zohlednění toho, že smluvní strana počítala s okolnostmi, které mohly zabránit případnému škodnímu následku, a nespoléhala potud jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit? 12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel u otázky č. 1 především poukazuje na to, že žalobkyně se v žádné fázi řízení nedomáhala určení neplatnosti kupní smlouvy (ani formou tzv. eventuální