29 ICdo 79/2018 – Nejvyšší soud

KSOS 40 INS XY 40 ICm XY 29 ICdo 79/2018-76 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Ing. Roberta Beneše, se sídlem v Přerově, Kosmákova 29, PSČ 750 02, jako insolvenčního správce dlužníka L. T., zastoupeného Mgr. Jakubem Novákem, advokátem, se sídlem ve Studénce, Zahradní 636, PSČ 742 13, a b/ L. T., narozeného XY, bytem XY, proti žalované J. T., narozené XY, bytem XY, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce b/, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o dovolání žalobce a/ proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2018, č. j. 40 ICm XY, 18 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2018, č. j. 40 ICm XY, 18 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), se ve vztahu mezi žalobcem a/ a žalovanou mění t a k t o: 1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. března 2017, č. j. 40 ICm XY, se ve vztahu mezi žalobcem a/ a žalovanou mění v zamítavém výroku o věci samé tak, že se určuje, že žalovaná nemá za dlužníkem L. T. vykonatelnou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 524.862 Kč, přiznanou jí rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 60 Co 372/2014-545. 2. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč, k rukám zástupce žalobce a/. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 8.228 Kč, k rukám zástupce žalobce a/. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 16. března 2017, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci: 1/ Určil, že žalovaná (J. T.) nemá za dlužníkem L. T. (dále též jen „L. T.“) pohledávku ve výši 7.260.210,70 Kč, uplatněnou jako vypořádací podíl z vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „pohledávka č. 1“), přiznanou jí vykonatelným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „okresní soud“), „č. j.“ (správně sp. zn.) 38 C 37/2013, ve spojení s rozsudkem „Krajského soudu v Brně č. j.“ (správně „Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně sp. zn.“) 60 Co 372/2014 (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v části, v níž se žalobci (a/ Ing. Robert Beneš, jako insolvenční správce dlužníka L. T., a b/ L. T.) domáhali určení, že žalovaná nemá za dlužníkem L. T. ani pohledávku ve výši 524.862 Kč, z titulu náhrady nákladů řízení (dále též jen „pohledávka č. 2“), přiznanou jí vykonatelným rozsudkem okresního soudu „č. j.“ (správně „sp. zn.“) 38 C 37/2013, ve spojení s rozsudkem „Krajského soudu v Brně č. j.“ (správně „Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně sp. zn.“) 60 Co 372/2014 (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [2] Soud prvního stupně dospěl ohledně pohledávky č. 1 k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna ji uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka L. T., jelikož nejde o pohledávku vzniklou po povolení oddlužení žalované; coby důsledek vypořádání společného jmění manželů (žalované a L. T.) je tato pohledávka součástí sepsané majetkové podstaty žalované a právo uplatnit tuto pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka L. T. má insolvenční správkyně žalované, která tak též učinila. [3] Pohledávka č. 2 však (podle soudu) je pohledávkou zcela zjevně novou, která nepatří do majetkové podstaty žalované. Potud soud prvního stupně vychází z důvodů usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 146/2011“) [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V něm Nejvyšší soud uvedl, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. bod XXXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále dílo Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 676). [4] R 146/2011 lze podle soudu prvního stupně bez dalšího aplikovat na pohledávku č. 2 vzhledem k tomu, že rozhodnutí (jimiž byla přiznána) nabyla právní moci až po rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a tato rozhodnutí předmětnou pohledávku na náhradu nákladů řízení ve výši 524.862 Kč konstituovala. Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“)]. [5] K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. února 2018, č. j. 40 ICm XY, 18 VSOL XY (KSOS 40 INS XY): 1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [7] R 146/2011 si odvolací soud vykládá shodně se soudem prvního stupně, tedy tak, že pohledávka „z důvodu nákladů řízení“ vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, kterým o nákladech řízení bylo rozhodnuto, a konstituuje se tedy teprve tímto rozhodnutím, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu tento závěr koresponduje s posuzováním jiných otázek, například otázky bezdůvodného obohacení, kde rozhodovací praxe při aplikaci ustanovení § 455 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), striktně rozlišuje mezi nároky vycházejícími z hmotného práva, a nároky konstituovanými teprve rozhodnutím soudu, a lze jej dovodit rovněž z R 85/2015. [8] Lze tak uzavřít, že v insolvenčním řízení, v němž platí zvláštní právní úprava, se s pohledávkou z důvodu nákladů řízení zachází jako se samostatným nárokem, byť v obecné rovině lze dát odvolateli za pravdu v jeho argumentaci, že náklady spojené s uplatňováním pohledávky tvoří její příslušenství. [9] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce a/ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „případně měla být tato otázka vyřešena a posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud“. [10] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom směru, že určí, že žalovaná nemá za dlužníkem L. T. ani pohledávku č. 2, případně aby potud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [11] V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že pohledávka č. 2 musí jako příslušenství pohledávky č. 1 sdílet osud této pohledávky. Upozorňuje též, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně byla náhrada nákladů řízení přiznána insolvenční správkyni žalované a nikoli žalované. [12] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (aktuální znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [13] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci a to především s přihlédnutím k požadavku na vymezení jeho přípustnosti dovolatelem (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), Nejvyšší soud vysvětlil, že: „Dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak’, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř. [14] Argumentací k řešení právní otázky odvolacím