29 ICdo 81/2020 – Nejvyšší soud

MSPH 98 INS XY 198 ICm XY 29 ICdo 81/2020-95 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Anny Zinglové, se sídlem v Praze 9, Strážkovická 329, PSČ 190 12, jako insolvenční správkyně dlužníka F. S. G., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, proti žalovanému R. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, za účasti M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. S. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 198 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 98 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2019, č. j. 198 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se původní žalobce Ing. František Svobodný, jako insolvenční správce dlužníka F. S. G., domáhal určení, že právní úkon dlužníka, kterým bylo žalovanému R. Ch. poskytnuto dne 10. května 2016 plnění ve výši 2 450 000 Kč, je neúčinný (bod I. výroku), a toho, aby žalovaný uhradil do majetkové podstaty 2 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. května 2016 do zaplacení (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 29. dubna 2016 uzavřel dlužník, žalovaný (jako věřitel) a společnost FIP Group a. s. (dále jen „společnost F“) [jako přebírající] smlouvu o převzetí dluhu. V čl. II této smlouvy bylo dohodnuto, že přebírající od dlužníka přebírá dluh (ve výši jistiny) 2 450 000 Kč. V čl. IV této smlouvy bylo smluveno „technické provedení úhrady“ tak, že přebírající měl složit do „úschovy“ dlužníku na jeho účet [č. 107-548590237/0100 (dále jen „účet dlužníka“)] částku 10 000 000 Kč za tento a další převzaté dluhy. Z této částky měly být převzaté dluhy hrazeny. Ve smlouvě bylo zdůrazněno, že tato plnění jsou poskytnuta přebírajícím (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“). [2] Podle bankovních výpisů z účtu dlužníka na něj M. Š. (tehdejší jednatel dlužníka; dále jen „M. Š.“) složil dne 5. května 2016 částku 3 000 000 Kč, dne 10. května 2016 částku 2 450 000 Kč a dne 25. května 2016 částku 2 900 000 Kč. [3] Z účtu dlužníka byla provedena platba ve prospěch žalovaného dne 10. května 2016 ve výši 2 450 000 Kč. [4] Z. H. (dále jen „Z. H.“), statutární ředitel společnosti F, jednal s M. Š. o tom, jakým způsobem by bylo možné zachránit společnost dlužníka. Dohodli, že společnost F odkoupí některé závazky dlužníka, přičemž nejprve byla sepsána smlouva o převzetí dluhu, poté Z. H. vyzvedl peníze z účtu své společnosti v hotovosti a M. Š. je obratem vložil na účet dlužníka. [5] Obdobnou smlouvu o převzetí dluhu, jako v projednávané věci, uzavřel dlužník a společnost F s věřitelkou M. M. (dále jen „M. M.“); řízení o odpůrčí žalobě proti této věřitelce je vedeno insolvenčním soudem pod sp. zn. 198 ICm XY. 3. Na shora uvedeném základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, protože vůbec „nedokazoval“, že finanční prostředky, které byly použity pro úhradu pohledávky žalovaného, patřily „žalovanému“ (správně nejspíše dlužníkovi). Podle insolvenčního soudu pouze předložil výpis z účtu dlužníka, ze kterého bylo plnění uskutečněno. Ze smlouvy o převzetí dluhu (stejně jako v případě smlouvy ohledně pohledávky vůči M. M.) podle insolvenčního soudu vyplynulo rozhodnutí přebírající společnosti F převzít dlužníkův dluh vůči žalovanému a na účet dlužníka za tím účelem složit finanční prostředky, ze kterých budou dluhy dlužníka hrazeny. Žalobce nedokázal zpochybnit či vyvrátit tvrzení žalovaného, že mu nebylo plněno z majetku dlužníka, ale finančními prostředky třetí osoby. 4. Insolvenční soud tak dovodil, že plnění poskytnuté žalovanému nebylo neúčinným právním úkonem ve smyslu § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v podobě zvýhodňujícího právního úkonu. 5. Nad rámec toho insolvenční soud doplnil, že „takovou povahu“ neshledal ani u smlouvy o převzetí dluhu, neboť je v ní výslovně uvedeno, že přebírající společnost F má v úmyslu převzít více dluhů, nejen dluh vůči žalovanému. Ze smlouvy je zřejmé, že společnost F uvažovala o dlouhodobější spolupráci s dlužníkem, neboť se domlouvala na částce 10 000 000 Kč, zatímco pohledávka žalovaného činila pouze 2 450 000 Kč s příslušenstvím. 6. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud předeslal, že usnesením ze dne 25. června 2019, č. j. MSPH 98 INS XY, insolvenční soud ustanovil Mgr. Annu Zinglovou insolvenční správkyní dlužníka z důvodu úmrtí předchozího insolvenčního správce. Proto v řízení dále pokračoval se (současnou) žalobkyní. 8. Rovněž odvolací soud uzavřel, že ze smlouvy o převzetí dluhu [na kterou dopadá § 1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] vyplynulo, že (insolvenční) dlužník přestal být dlužníkem ohledně dluhu 2 450 000 Kč ze smlouvy uzavřené dne 4. května 2012 mezi dlužníkem a žalovaným v pozici věřitele a na jeho místo vstoupila společnost F. 9. Ač odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou vždy majetkem banky, nikoli majetkem majitele účtu, který má „pouze“ pohledávku vůči bance a práva plynoucí ze smlouvy o účtu dle § 2662 a násl. o. z., zdůraznil, že z uvedeného neplyne, že dá-li majitel účtu pokyn bance k převodu finanční částky ze svého bankovního účtu, hradí tím dluh banky. Sama okolnost, že se v takovém případě snížila pohledávka majitele účtu vůči bance, neznamená, že tímto převodem musel být vždy za všech okolností hrazen dluh majitele účtu vůči adresátu zaslané částky. Tomuto závěru neodpovídá právní úprava a není pro něj ani dán žádný logický (systematický) důvod. To, proč majitel účtu z něj zasílá jiné osobě finanční prostředky, nemá nic společného s obsahem smlouvy o účtu, kterou uzavřel s bankou. Právní důvod k takové platbě leží zcela ve sféře závazku (právního vztahu) založeného mezi majitelem účtu a adresátem převáděné částky, případně jinou osobou odlišnou od adresáta. 10. S ohledem na tyto závěry neměl podle odvolacího soudu pro danou věc právní význam poukaz žalobkyně na povahu závazkového vztahu založeného smlouvou o účtu, uzavřenou mezi bankou a majitelem účtu. 11. „Nový“ dlužník (společnost F) se dohodl s žalovaným a dlužníkem, že dluh ve výši 2 450 000 Kč splní přes bankovní účet původního dlužníka; za tímto účelem převedl „nový“ dlužník na účet původního dlužníka postupně ve dnech 5., 10. a 25. května 2016 částky 3 000 000 Kč, 2 450 000 Kč a 2 900 000 Kč. Popsané však nic nemění na tom, že takto „nový“ dlužník splnil smluvní povinnost složit do úschovy původního dlužníka též částku 2 450 000 Kč, která v souladu se smlouvou o převzetí dluhu byla z účtu dlužníka následně převedena na účet žalovaného. Na splnění smluvní povinnosti „nového“ dlužníka nemá vliv, že předáním tak vysokých částek v hotovosti byl porušen zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. 12. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu věci samé (posuzováno podle obsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 13. Předmětnou otázku dovolatelka formuluje takto: Náleží finanční prostředky na bankovním účtu insolvenčního dlužníka (respektive jim odpovídající pohledávka insolvenčního dlužníka vůči bance) podle § 206 insolvenčního zákona do majetkové podstaty, jestliže tyto finanční prostředky byly vloženy na bankovní účet insolvenčního dlužníka za účelem splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o převzetí dluhu insolvenčního dlužníka třetí osobou (novým dlužníkem), ve které bylo dohodnuto, že nový dlužník složí finanč