29 ICdo 84/2022 – Nejvyšší soud

KSPH 71 INS 18101/2015 75 ICm 4140/2020 29 ICdo 84/2022-106 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M. S., proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59, PSČ 269 01, o určení vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 4140/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 18101/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2022, č. j. 75 ICm 4140/2020, 101 VSPH 815/2021-75 (KSPH 71 INS 18101/2015), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 3. prosince 2020 se žalobkyně (M. S.) domáhala vůči žalovanému (V. P., dále též jen „dlužník“) určení pravosti a výše pohledávky co do jistiny ve výši 3 388 366 Kč a co do příslušenství ve výši 3 388 366 Kč a pravosti, výše a pořadí pohledávky jako podřízené co do jistiny ve výši 1 541 207,60 Kč a příslušenství ve výši 7 063 017,35 Kč. Tvrdila, že dne 26. listopadu 2020 jí bylo doručeno vyrozumění o popření pravosti a výše její přihlášené (nevykonatelné) pohledávky č. P1 dlužníkem. Zdůraznila, že pohledávka je nyní vykonatelná, neboť o ní rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2011, č. j. 49 Cm 20/2000-338, který potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2019, č. j. 6 Cmo 423/2012-713. 2. Rozsudkem ze dne 10. srpna 2021, č. j. 75 ICm 4140/2020-44, insolvenční soud určil, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 15 380 956,95 Kč, přičemž co do částky 8 604 224,95 Kč jako pohledávku podřízenou, s tím, že na jistině činí pohledávka 4 929 573,60 Kč (co do částky 1 541 207,60 Kč jako pohledávka podřízená) a na příslušenství činí pohledávka 10 648 567,60 Kč (co do částky 7 063 017,35 Kč jako pohledávka podřízená) [bod I. výroku], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 3. Insolvenční soud, odkazuje na § 198 odst. 1 a 3, § 199 odst. 2 a § 410 odst. 5 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), konstatoval, že přihlášená pohledávka č. P1 byla žalobkyni přiznána pravomocným a vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, který potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2019. Výrok tohoto rozhodnutí je pro insolvenční soud závazný. Na tom nic nemění ani podání mimořádného opravného prostředku, ani žalovaným vznesené námitky podjatosti. Dodal, že žalovaný v řízení opakoval argumentaci uplatněnou již v „řízení o existenci pohledávky“. 4. Dále insolvenční soud uvedl, že žalovaný neprokázal zánik pohledávky „v rámci platby na tuto pohledávku v insolvenčním (exekučním) řízení jeho manželky“. Jím navržené listinné důkazy nemohly objasnit zánik pohledávky, neboť se vztahovaly „pouze k prokázání vedení těchto řízení, nikoli k vyplacení vymoženého plnění žalobkyni“. Z insolvenčního rejstříku nebylo zjištěno, že žalobkyni bylo na její pohledávku cokoliv vyplaceno. 5. K námitce započtení insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. K tomu doplnil, že byť je přesvědčen o neexistenci pohledávky žalovaného, dospěl k závěru, že „povinnost žalovaného plnit na pohledávku žalobkyně nezanikla ani započtením pro nekompenzabilitu“. 6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud předeslal, že neshledal důvod pro předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu žalovaného na přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Tento návrh považoval za nedůvodný a obstrukční, neboť žalovaný z obdobných důvodů podává návrhy na delegaci opakovaně. Přitom žádný z jeho návrhů nebyl shledán opodstatněným. Podle odvolacího soudu nejsou ve věci dány podmínky pro delegaci nutnou ani pro delegaci vhodnou. 8. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy (vyjmenovanými v bodě 9. odůvodnění jeho rozhodnutí), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k následujícím závěrům: 9. Správný je závěr insolvenčního soudu, že žaloba byla podána včas (byla zachována lhůta dle § 410 odst. 5 insolvenčního zákona) a vůči pasivně legitimované osobě. 10. V řízení bylo nepochybně doloženo, že pohledávka žalobkyně má povahu pohledávky vykonatelné. K námitce, jíž žalovaný zpochybňoval vykonatelnost pohledávky, odvolací soud (zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 144/2017) uvedl, že otázka vykonatelnosti pohledávky může být účinně vyřešena až v incidenčním sporu, který je ohledně pohledávky veden. K účinnému popření vykonatelné pohledávky žalovaným mohlo dojít za splnění popěrných důvodů uvedených v § 410 odst. 6 insolvenčního zákona. 11. V incidenčním sporu není soud oprávněn pro účely posouzení, zda je pohledávka vykonatelná, přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které vykonatelnost pohledávky zakládá. Proto odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na doplnění dokazování námitkou podjatosti soudce JUDr. Stanislava Bernarda, kterou žalovaný vznesl v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 423/2012. Podstatné přitom není ani to, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2019 podal žalovaný dovolání a žalobu pro zmatečnost. 12. K popěrnému úkonu žalovaného odvolací soud uvedl, že v přezkumném listu je uvedeno, že dlužník popřel pohledávku co do pravosti, výše a pořadí, ale ve skutečnosti byla pohledávka dlužníkem účinně popřena pouze co do pravosti (a pořadí), nikoliv co do výše. Žalovaný měl totiž skutečnou výši pohledávky za nulovou a veškeré jeho námitky se týkaly existence pohledávky (dle žalovaného úvěr nebyl poskytnut, pohledávka byla České spořitelně, a. s., uhrazena, pohledávka zanikla započtením, respektive je promlčena). Mohl být tedy posuzován pouze základ nároku, nikoli jeho výše. Určení pořadí pohledávky se žalobkyně nedomáhala. 13. Námitka žalovaného, že sporná pohledávka nikdy nevznikla, neboť nedošlo k realizaci úvěrové smlouvy, je neopodstatněná. Vybočuje totiž z mezí způsobilých důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu. Stejně tak je neopodstatněná i námitka, že došlo ke „splnění pohledávky“ (ohledně čehož žalovaný disponuje kvitancemi). Tato sporná skutečnost byla posuzována nalézacími soudy, které shledaly, že kvitance se vztahovaly k jiným pohledávkám. 14. Neobstojí ani námitka, že pohledávka byla částečně uspokojena v insolvenčním řízení manželky žalovaného L. P. (dále též jen „L. P.“). V insolvenčním řízení vedeném na majetek L. P. pod sp. zn. KSPH 71 INS 18103/2015 je aktuálně řešeno zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužnice a zatím k jeho zpeněžení nedošlo. Není zde tedy žádný výtěžek zpeněžení, s nímž by mohl insolvenční správce nakládat způsobem předvídaným v § 296 a § 298 insolvenčního zákona. Správný je závěr insolvenčního soudu, že v insolvenčním řízení L. P. nebyla pohledávka žalobkyně (ani částečně) uspokojena. 15. Pohledávka nezanikla ani započtením. Žalovaný namítal, že vůči žalobkyni má pohledávku ve výši 36 500 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové a majetkové újmy z roku 2018 (jež mu měla být způsobena v důsledku žalobkyní zahájeného sporu a kterou požadoval jako zadostiučinění, náhradu škody vzniklé na majetku, náhradu ušlého zisku z podnikání a náhradu ušlé mzdy), kterou započetl vůči sporné pohledávce žalobkyně. Pochybnost pohledávky žalovaného použité k započtení je objektivně dána již skutečností, že žalobkyně byla úspěšná v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000. Žalobkyně navíc pohledávku považuje za vyfabulovanou a neuznává ji. Za této situace jde o pohledávku, jež se vymyká možnosti započtení pro svou nezpůsobilost ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 16. Neopodstatněná je rovněž žalovaným vznesená námitka promlčení. Nebylo sporu o tom, že jde o pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 138-121-97, která byla uzavřena mezi Českou spořitelnou, a. s., a POLAR EXPRES, s. r. o., dne 23. prosince 1997. Za úvěr převzali manželé P. ručitelský závazek dne 17. prosince 1998. Dne 21. ledna 2000 (tedy v průběhu čtyřleté promlčecí lhůty) bylo u Městského soudu v Praze zahájeno řízení, v němž se žalobkyně domáhala proti žalovanému a jeho manželce (v pozici ručitelů) zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy; ve smyslu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), došlo ke stavení promlčecí doby. Řízení bylo pravomocně skončeno 15. dubna 2019. V době, kdy běželo soudní řízení (od 21. ledna 2000 do 15. dubna 2019), žalovanému nesvědčila námitka promlčení. Tuto ná