29 ICdo 90/2024 – Nejvyšší soud

KSBR 27 INS 4782/2021 72 ICm 934/2022 29 ICdo 90/2024-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AKKRM insolvence, v. o. s., se sídlem v Brně, Údolní 552/65, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 06177263, jako insolvenčního správce dlužníků Jana Kovaříka a Ludmily Kovaříkové, proti žalované L. K., zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 934/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. K. a L. K., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 4782/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2024, č. j. 72 ICm 934/2022, 13 VSOL 361/2023-205 (KSBR 27 INS 4782/2021), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2024, č. j. 72 ICm 934/2022, 13 VSOL 361/2023-205 (KSBR 27 INS 4782/2021), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 27. června 2023, č. j. 72 ICm 934/2022-162, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané 14. dubna 2022 žalobcem AKKRM insolvence, v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníků J. K. a L. K., proti žalované (L. K., dceři dlužníků) tak, že: [1] Určil, že vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků je neúčinná darovací smlouva uzavřená dne 25. května 2017 mezi dlužníky, jako dárci a žalovanou jako obdarovanou, kterou dlužníci převedli na žalovanou vlastnické právo k označeným nemovitostem zapsaným na listech vlastnictví číslo XY, v obci XY, a číslo XY, v obci XY (dále jen „nemovitosti“) [I. výrok]. [2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok) a o soudním poplatku (III. výrok). 2. Insolvenční soud – vycházeje z § 235, § 239 odst. 3 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Žaloba byla podána ve lhůtě 1 roku dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. „Právní úkon“ byl učiněn (ve smyslu § 242 odst. 3 insolvenčního zákona) k 25. květnu 2017 (právní účinky vkladu práva), tedy v době 5 let před zahájením insolvenčního řízení. 4. Žalobu podal aktivně legitimovaný žalobce vůči žalované, jejíž pasivní legitimace je dána na základě § 237 odst. 1 insolvenčního zákona. 5. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona je nutné kumulativní splnění těchto předpokladů: [1] Právním úkonem musel dlužník skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele (byť jediného). [2] Musel tak učinit úmyslně [věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo (pro případ, že jej skutečně zkrátí) byl se zkrácením srozuměn]. [3] Dlužníkův úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám. [4] Právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. 6. V dané věci dlužníci darováním nepochybně zkrátili dva své (označené) věřitele se splatnými pohledávkami. Přitom jednali v nepřímém úmyslu věřitele zkrátit. 7. Pro vědomost žalované o úmyslu dlužníků zkrátit věřitele platí vyvratitelná domněnka, jelikož žalovaná je dcerou dlužníků a onu domněnku provedenými důkazy nevyvrátila. 8. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. ledna 2024, č. j. 72 ICm 934/2022, 13 VSOL 361/2023-205 (KSBR 27 INS 4782/2021): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 9. Odvolací soud – vycházeje z § 235, § 237, § 239 a § 242 insolvenčního zákona a z § 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 10. Odvolací soud má shodně s insolvenčním soudem za to, že žaloba byla podána včas, v souladu s § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, aktivně legitimovanou osobou vůči žalované, v jejíž prospěch bylo odporované jednání učiněno (jako vůči osobě blízké dlužníkům) v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. 11. Dlužníci darovací smlouvou objektivně zkrátili věřitele s pohledávkou ze smlouvy o úvěru Českou spořitelnu, a. s. (dále jen „věřitel Č“), a věřitele Provident Financial s. r. o. (dále jen „věřitel P“) s pohledávkou ze smlouvy o zápůjčce, přičemž převodem jediného hodnotného majetku (nemovitostí) na žalovanou konali dlužníci v nepřímém úmyslu věřitele zkrátit. Tvrzení, že dlužníci disponovali dostatečnými finančními prostředky, je v rozporu se zjištěním, že obratem poté, co nemovitosti převedli, uzavřela dlužnice (9. června 2017) se společností PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen „společnost PC“) novou smlouvu o úvěru (poskytnutém ve výši 50.000 Kč), kterýžto úvěr nesplácela. Následně dlužníci pokračovali v „řetězení“ půjček u dalších věřitelů. 12. Insolvenční soud též správně uzavřel, že žalované se nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku, že jí úmysl dlužníků zkrátit své věřitele byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Žalovaná žila s dlužníky ve společné domácnosti a sama potvrdila, že věděla o závazku dlužníků vůči věřiteli Č. Již tato skutečnost postačuje ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], k prokázání vědomosti žalované o úmyslu dlužníků. Vědomost žalované o úmyslu dlužníků zkrátit své věřitele lze dále dovodit i z toho, že dlužníkům až do svého odstěhování pomáhala s úhradou jejich závazků a mohla tak při detailní znalosti jejich finanční situace předpokládat, že nebudou následně schopni závazky splácet, a z toho, že věděla, že darovací smlouvou pozbývají dlužníci svůj jediný hodnotný majetek. Věděla také, že úvěrem u věřitele Č (z 20. prosince 2016) dlužníci konsolidovali dva své předchozí závazky (tedy, že řeší nedostatek finančních prostředků řetězením půjček), přesto bez přiměřených důvodů předpokládala, že do budoucna již další půjčky nebudou uzavírat. 13. Motivy a pohnutky, které vedly k darování nemovitostí, nejsou pro posouzení věci rozhodující. 14. Návrh žalované na doplnění dokazování svým výslechem a výslechem dlužnice odvolací soud odmítl jako navržený v rozporu s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaná (totiž) vzala tyto návrhy zpět při jednání insolvenčního soudu, jež se konalo 13. června 2023, přes poučení podle § 119a a § 205a o. s. ř. 15. Námitky neplatnosti dlužníky uzavřených smluv o úvěru nebo o půjčkách (lhostejno zda proto, že věřitel řádně neposoudil schopnost dlužníků úvěr splácet nebo pro jejich lichevní podmínky) jsou pro výsledek odpůrčí žaloby bezcenné, neboť podle § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona je pohledávka zjištěna, jestliže ji nepopřel insolvenční správce (v oddlužení i dlužník), ani žádný z přihlášených věřitelů. V insolvenčním řízení nebyla popřena (insolvenčním správcem nebo dlužníky) žádná z přihlášených pohledávek, ač dlužníkům svědčilo popěrné právo podle § 410 insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny ve všech souvislostech a na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Za dovolacím soudem neřešené má dovolatelka tyto otázky: [1] Může účastník v odvolacím řízení navrhnout (dle § 205a o. s. ř.) důkaz, jehož provedení před soudem prvního stupně měl za nadbytečné v důsledku možného nesprávného právního náhledu na dané řízení? [2] Je soud v incidenčním sporu oprávněn (povinen) zkoumat možnou neplatnost právního jednání podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byla-li pohledávka z tohoto právního jednání vzešlá v insolvenčním řízení zjištěna? [3] Jaké je právní posouzení možného úmyslu spotřebitele zkrátit svého věřitele převodem majetku, jestliže podle § 86 odst. 2 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nevyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku? [4] Jaká je potřebná míra pečlivosti osoby blízké při zjišťování možného úmyslně zkracujícího právního jednání učiněného v její