29 NSCR 109/2024 – Nejvyšší soud

KSOL 10 INS 12666/2023 29 NSČR 109/2024-B-38 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka T. F., vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 12666/2023, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 161/20, PSČ 674 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023, 2 VSOL 235/2024-B-23, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023, 2 VSOL 235/2024-B-23, a – s výjimkou I. výroku – usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023-B-17, se zrušují a věc se ve zrušeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 12. dubna 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023-B-17, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „krajský soud“): [1] Schválil zprávu pro oddlužení a zprávu o přezkumu (ve znění změny a doplnění) [I. výrok]. [2] Neschválil oddlužení dlužníka T. F. pro nepoctivý záměr (II. výrok). [3] Zastavil insolvenční řízení (III. výrok). [4] Schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (JUDr. Ing. Mgr. Martina Böhma, MBA, LL.M.) a zprostil jej funkce (IV. a V. výrok). 2. Insolvenční soud – vycházeje z § 169 odst. 1 písm. b/, § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 a § 416 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům: 3. Pohledávka ve výši 173.293 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávka P13 vzniklá v souvislosti s úmyslnou trestnou činností dlužníka z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnosti poškozené [S. F. (dále jen „S. F.“)] a jejích přirozených práv není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (škodou na zdraví); proto se na ni nevztahuje výjimka z osvobození (dlužníka od placení pohledávek) dle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona. Osvobození přiznané i pro tuto pohledávku by však mělo za následek ztrátu právní jistoty věřitele pohledávky „na jejím zaplacení“ a bylo by v rozporu s dobrými mravy. Osvobození by se vztahovalo i na další pohledávky, které dlužníku vznikly v souvislosti s úmyslnou trestnou činností (při očekávané míře uspokojení nezajištěných věřitelů 11,40 %). Nadto z obsahu spisu vyplynulo, že dlužník se dopustil i další úmyslné trestné činnosti, v důsledku čehož vůči němu byla uplatněna náhrada škody jako dílčí pohledávka č. 2 přihlášky P18. 4. Ačkoliv dlužník uvedl, že v „civilním životě řádně pracuje“ a možnosti napravit následky jeho trestné činnosti jsou nyní omezené v důsledku pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody, ze spisu vyplynulo, že náhrada škody uplatněná dílčí pohledávkou č. 2 přihlášky P18 byla pravomocně přiznána 17. prosince 2013; od tohoto data ji dlužník nehradil. Ničeho neuhradil ani na náhradě nemajetkové újmy uplatněné pohledávkou P13. Byť tedy dlužník tvrdí, že se snaží napravit následky jím spáchané trestné činnosti, faktické kroky k tomu nepodnikl. 5. Poctivost dlužníka (a jeho úmysl uhradit závazky) zpochybňuje rovněž přístup dlužníka k plnění povinností v (předchozím) insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 34 INS 21773/2015. V něm dlužník nebyl osvobozen od placení zbytku pohledávek proto, že se od února 2017 (poté, co dosáhl více než 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů) začal vyhýbat lépe placeným zaměstnáním (pravděpodobně s cílem uhradit věřitelům jen zákonné minimum). 6. Za této situace má insolvenční soud za to, že dlužník sleduje podáním „insolvenčního návrhu“ (správně „návrhu na povolení oddlužení“) zneužití práva, neboť chce využít institutu oddlužení a oddlužit se i od pohledávek souvisejících s jeho úmyslnou trestnou činností, nikoliv se poctivě vyrovnat se svými věřiteli. 7. Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se podává, že v majetkové podstatě se nenachází žádný zpeněžitelný majetek; proto insolvenční soud neprohlásil konkurs na majetek dlužníka. 8. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. května 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023, 2 VSOL 235/2024-B-23, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v II. až V. výroku. 9. Odvolací soud – vycházeje z § 169 odst. 1 písm. b/, § 395, § 405 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 10. Trestná činnost dlužníka je jednou z okolností, kterou je insolvenční soud povinen zohlednit při posuzování poctivosti záměru dlužníka; přitom je povinen rovněž přihlédnout k charakteru, intenzitě a rozsahu této trestné činnosti. 11. V posuzované věci by po případném schválení oddlužení, splnění oddlužení a následném osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek dlužník vskutku byl osvobozen od placení náhrady nemajetkové újmy a dalších pohledávek ve významné výši souvisejících s jeho úmyslnou trestnou činností nemajetkové povahy. 12. Konkrétně jde o pohledávky evidované jako P5 (odměna a náhrada hotových výdajů exekutora vymáhajícího exekučně pohledávku přihlášenou jako P13), P7 (náhrada nákladů obhajoby), P8 (náhrada nákladů trestního řízení), P9 (náhrada nákladů obhajoby), P10 (náhrada nákladů trestního řízení), P13 (pohledávka z titulu nemajetkové újmy přihlášená S. F.) a P14 (náklady výkonu trestu odnětí svobody). Z celkově 17 přihlášených pohledávek v souhrnné výši 913.045,50 Kč souvisí s úmyslnou nemajetkovou trestnou činností dlužníka, za niž je ve výkonu trestu odnětí svobody, sedm přihlášených pohledávek v souhrnné výši 454.276,91 Kč, což je polovina výše přihlášených pohledávek. 13. O pravost a výši pohledávky č. P15 Pojišťovny VZP, a. s. (dále jen „pojišťovna“), ve výši 323.288,14 Kč, popřené insolvenčním správcem i dlužníkem, je veden incidenční spor, takže aktuálně představují pohledávky související s úmyslnou nemajetkovou trestnou činností dlužníka většinu zjištěných pohledávek. 14. Pro vyloučení pochybností o poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud musí být schopen přijmout na základě chování dlužníka závěr o určité dlužníkově sebereflexi, o přijetí zodpovědnosti za předchozí počínání a opravdovém záměru usilovat o poctivé vyrovnání s věřiteli. Takový závěr však s ohledem na skutečnosti, které dosud vyšly najevo, a na rétoriku dlužníka nelze přijmout. 15. K trestné činnosti se dlužník i přes pravomocné odsouzení vyjadřuje tak, že „se žádného trestného činu, za který je tvrdě odsouzen, nedopustil a ani dopustit nemohl“, věřitelku S. F. označuje jako „údajnou poškozenou“ a její pohledávku P13 má v odvolání za „problematickou“. Rovněž je třeba zohlednit, že tato pohledávka musela být před podáním insolvenčního návrhu vymáhána exekučně. 16. S přihlédnutím k tomu, že dlužník je od 6. října 2021 ve výkonu trestu odnětí svobody, který by měl trvat do 4. října 2028, a že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podal dlužník „10. srpna 2023“ (správně 9. srpna 2023), je zřejmé, že dlužník byl předem srozuměn s tím, že oddlužení by po dobu 5 let probíhalo v době, kdy budou jeho výdělkové možnosti z objektivních důvodů velmi omezené, a plnění, které poskytne na uspokojení přihlášených pohledávek souvisejících s jeho trestnou činností, bude minimální. V této souvislosti insolvenční soud přiléhavě poukázal na obdobný přístup dlužníka v průběhu jeho předchozího insolvenčního řízení. 17. Při souhrnném hodnocení všech jednotlivých důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník sleduje návrhem pouze zneužití práva, chce-li využít institutu oddlužení a oddlužit se v době, kdy uspokojení pohledávek souvisejících s jeho trestnou činností bude minimální. To má odvolací soud za nemorální a příčící se základním principům právního státu a společnému zájmu věřitelů. 18. Za této situace byly splněny předpoklady pro neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný postižitelný majetek, nelze v insolvenčním řízení pokračovat konkursem; proto insolvenční soud správně zastavil insolvenční řízení. 19. Dlužník napadl odvoláním i výrok o schválení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, včetně souvisejícího výroku o zproštění insolvenčního správce funkce (aniž k nim vymezil odvolací důvod). Potud odvolací soud (pro stručnost) odkazuje na (správné) odůvodnění usnesení insolvenčního soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 20. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení prá