29 NSCR 11/2014 – Nejvyšší soud

KSBR 37 INS 398/2010 29 NSČR 11/2014-B-1353 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s., se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 INS 398/2010, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání věřitele LA TORTURA s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28965183, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010, 3 VSOL 390/2013-B-1120, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010, 3 VSOL 390/2013-B-1120, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Usnesením ze dne 3. dubna 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010-B-1076, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 96.045.263,44 Kč zajištěnému věřiteli České spořitelně, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“) [bod I. výroku]. [2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 25. ledna 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka (Oděvního podniku, a. s.). 2/ Usnesením ze dne 20. května 2011 rozhodl insolvenční soud o přeměně reorganizace dlužníka v konkurs. 3/ Zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení zajištěnou pohledávku ve výši 1.052.935.038,81 Kč. Pohledávka byla při přezkumném jednání konaném dne 26. dubna 2010 zjištěna (v přihlášené výši) jako zajištěná mimo jiné zástavním právem k podniku dlužníka. 4/ Usneseními ze dne 27. října 2011 a 15. května 2012 udělil insolvenční soud souhlas s prodejem dlužníkova podniku mimo dražbu. 5/ Celkový příjem ze zpeněžení zajištěného majetku představuje částku 114.979.252 Kč. [3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 38 odst. 1, § 157 odst. 1 a § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dospěl k následujícím závěrům: [4] V souladu s ustanovením § 298 odst. 2 insolvenčního zákona jsou od výtěžku zpeněžení odečteny náklady spojené se zpeněžením zajištění (4.527.805 Kč) a náklady spojené se správou zajištění (11.507.746 Kč). [5] Jelikož zajištěný věřitel neudělil souhlas s odečtením nákladů na správu zajištění – daně z nemovitostí ve výši 1.172.814 Kč a podíl nákladů souvisejících se správou již přesahuje 4 % výtěžku zpeněžení, není tato částka od výtěžku zpeněžení odečítána. [6] Odměna insolvenční správkyně (JUDr. Miloslavy Horské) činí (v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky o odměně) 2.394.437,56 Kč (včetně 21% daně z přidané hodnoty). [7] Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů a odměny insolvenční správkyně tak činí 96.549.263,44 Kč. [8] Jelikož zajištěný věřitel doposud nesplnil povinnost dle ustanovení § 157 odst. 1 insolvenčního zákona a neuhradil do majetkové podstaty polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci za znalecký posudek ze dne 2. července 2010, vyslovil insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odměna a hotové výdaje znalce činí 1.008.000 Kč, takže od výtěžku zpeněžení ve výši 96.549.263,44 Kč odečetl částku 504.000 Kč). Zajištěnému věřiteli tak náleží 96.045.263,44 Kč. [9] K odvolání zajištěného věřitele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010, 3 VSOL 390/2013-B-1120, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli ve výši 102.786.651,90 Kč. [10] Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 38 odst. 1, § 157 odst. 1 a § 298 insolvenčního zákona a z ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky o odměně – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: [11] Insolvenční správkyně vyčíslila náklady související se správou zajištění částkou 11.507.746 Kč, tedy částkou přesahující o 6.908.575,92 Kč zákonem stanovený limit (4 % odpovídá částka 4.599.170,08 Kč). Vzhledem k tomu, že v dané věci zajištěný věřitel nesouhlasil s vyššími výdaji na správu zajištění, lze náklady na správu zajištění odečíst pouze v rozsahu částky 4.599.170,08 Kč. Po odečtení částek 4.527.805 Kč (náklady související se zpeněžením zajištění) a 4.599.170,08 Kč od výtěžku zpeněžení ve výši 114.979.252 Kč zůstává částka 105.852.276,92 Kč, od které je nutno dále odečíst odměnu insolvenční správkyně, které činí (včetně 21% daně z přidané hodnoty) 2.561.625,10 Kč. [12] Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů a odměny insolvenční správkyně tak činí 103.290.651,90 Kč. [13] Insolvenční soud v souladu s návrhem insolvenční správkyně dále odečetl (podle ustanovení § 157 odst. 1 insolvenčního zákona) od výtěžku zpeněžení polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci za znalecký posudek ze dne 2. července 2010. Vzhledem k tomu, že odvolatel netvrdí, že by tuto částku již uhradil (což neplyne ani ze spisu), odečetl odvolací soud od částky 103.290.651,90 Kč dále částku 504.000 Kč představující polovinu odměny a hotových výdajů znalce za znalecký posudek. [14] Zajištěnému věřiteli tak náleží čistý výtěžek zpeněžení ve výši 102.786.651,90 Kč. [15] Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání věřitel LA TORTURA s. r. o. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda na odečet nákladů na provoz podniku dlužníka, který tvoří zajištění, od výtěžku zpeněžení zajištění lze aplikovat ustanovení § 298 insolvenčního zákona. [16] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně: [17] Při hlubší analýze systematiky insolvenčního zákona nemůže obstát řešení zvolené odvolacím soudem. V jádru jde o to, kdo a jak by měl nést náklady provozu podniku, který tvoří předmět zajištění ve prospěch jediného zajištěného věřitele. Při hledání odpovědi na tuto otázku lze vyjít z judikatury k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), která se mimo jiné nabývala otázkou, komu v rámci konkursu náleží užitky ze zastavené věci (typicky nájemné ze zastavené nemovitosti). V této judikatuře se vychází z toho, že je-li součástí podstaty plodonosná věc, která se v ní skutečně rozmnoží o nějaké plody (lhostejno, zda jde o fructus naturales nebo fructus civiles), pak má zajištěný věřitel právo na uspokojení pohledávky jak z výtěžku zpeněžení plodonosné věci tak z objevivších se plodů [„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010, uveřejněné pod číslem 34/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [18] Při převodu této judikatury na zástavu podniku nemůže být sporu o tom, že podnik je plodonosná věc. Přinese-li tedy jeho provozování nějaké užitky (plody), měly by připadnout zajištěnému věřiteli. Zároveň je třeba mít na paměti, že provozování podniku není beznákladové. V principu každé provozováni podniku, který má být provozován a má tak vytvářet alespoň potenciál užitku, vytváří náklady. Tyto náklady musí být hrazeny, jinak žádoucí provoz podniku dříve či později skončí. Přitom zpravidla nejde o náklady v řádu promilí nebo jednotek procent „hrubého užitku“; často jde o desítky procent „hrubého užitku“. Správnost této obecné zkušenosti dokládá např. nastavení tzv. výdajových paušálů v § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (v rozmezí 30 % až 80 %). Odtud přirozeně vyplývá, že zajištěný věřitel by měl mít právo až na inkaso „čistého užitku“ provozu podniku, sníženého o náklady na jeho dosažení. Jiné řešení není představitelné, a to vzhledem k insolvenčním právem stanovenému pořadí uspokojování nároků ze zajištění. Podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona je toto pořadí následující: i. náklady správy, ii. náklady zpeněžení, iii. nárok zajištěného věřitele na výtěžek zpeněžení, iv. „zapodstatové“ pohledávky a pohledávky jim postavené na roveň, v. nezajištěné pohledávky. [19] Z výše uvedeného pořadí vyplývá, že kdyby zajištěný věřitel měl právo na užitky provozu podniku, aniž