29 NSCR 111/2024 – Nejvyšší soud

KSOL 16 INS 4976/2023 29 NSČR 111/2024-A-290 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka HRKLOMI družstvo, se sídlem v Hranicích, Družstevní 402, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 29386594, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou, se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, PSČ 783 91, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 4976/2023, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Oberbank AG, se sídlem v Linci, Untere Donaulände 28, A 4020, Rakouská republika, identifikační číslo osoby FN 79063 w, zastoupeného JUDr. Vítem Horáčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, a 2/ Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 312/2024-A-279, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 4. června 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A238, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu insolvenčních navrhovatelů 1/ Oberbank AG a 2/ Československé obchodní banky, a. s., mimo jiné tak, že zjistil úpadek dlužníka HRKLOMI družstvo (bod I. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost TP Insolvence, v. o. s, (bod II. výroku) a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod III. výroku). 2. Šlo přitom o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. První usnesení insolvenčního soudu ze dne 10. srpna 2023, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A84, zrušil k odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. září 2023, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 454/2023-A-92. Druhé usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka ze dne 17. ledna 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A151, zrušil k odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. března 2024, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 94/2024-A-166. 3. Insolvenční soud zdůraznil, že dlužník nepředložil seznamy majetku, závazků, pohledávek a zaměstnanců dle § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve stanovené (a prodloužené) lhůtě, která marně uplynula dne 12. června 2023. Uzavřel, že v insolvenčním řízení dlužníka je přihlášeno celkem 16 věřitelů s pohledávkami ve výši 246 122 293,40 Kč, přičemž všechny jsou po splatnosti déle než 3 měsíce. Dlužník je proto v platební neschopnosti. K tomu insolvenční soud poukázal na § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ a odst. 2 písm. a/ a d/ insolvenčního zákona. Insolvenční soud tedy rozhodl o dlužníkově úpadku a zároveň prohlásil konkurs na jeho majetek, neboť podmínky pro povolení reorganizace nejsou u dlužníka splněny. V neposlední řadě insolvenční soud odůvodnil ustanovení předběžného správce insolvenčním správcem, a to tak, že stejný insolvenční správce byl totiž ustanoven v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka MB DOMUS SE (dále jen „společnost MB“) u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 16 INS 10346/2022; dlužník HRKLOMI družstvo je součástí koncernu nejen se společností MB, ale i se společností BEGO investments s. r. o. a s dalšími společnostmi (jež jsou jednotně řízeny M. B.). 4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku. 5. Odvolací soud se primárně zabýval odvolací námitkou spočívající v podjatosti rozhodujícího soudce Mgr. Martina Šuláka, přičemž dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí posuzované věci. Z hlediska věcného posouzení se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. Námitky dlužníka vůči pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele neměl za důvodné. K tvrzenému započtení nároku dlužníka z titulu náhrady škody způsobené mu prvním insolvenčním navrhovatelem v důsledku blokace prodeje jeho nemovitostí odvolací soud konstatoval, že zohlednění této procesní obrany dlužníka brání primárně fakt, že zápočet dlužník netvrdil, ani neprokázal. Odvolací soud tak konstatoval, že postup prvního insolvenčního navrhovatele, který ukončil svou součinnost s prodejem dlužníkových nemovitostí a podal insolvenční návrh, neshledává šikanózním. Následně uzavřel, že oba insolvenční navrhovatelé řádně osvědčili své pohledávky za dlužníkem. 6. Odvolací soud se zabýval i dalšími přihlášenými pohledávkami věřitelů a uzavřel, že v přezkoumávané věci byla osvědčena existence více věřitelů se splatnými pohledávkami, které dlužník neplní po dobu delší tří měsíců, v celkové osvědčené výši 249 811 977,81 Kč, čímž byla nastolena vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své závazky dle § 3 odst. 1 písm. c/ a § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Domněnka platební neschopnosti dlužníka byla založena i tím, že nesplnil insolvenčním soudem uloženou povinnost předložit seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Za těchto okolností byl dlužník povinen prokázat, že disponuje majetkem, jehož hodnota postačuje k úhradě osvědčených pohledávek věřitelů. K výzvě odvolacího soudu, aby prokázal tvrzení o výši svého majetku, doložil dlužník pouze účetní doklady, které (podle soudu) představují historické ocenění majetku, a tudíž nejsou relevantní pro posouzení jeho aktuální tržní hodnoty. Dlužník tak neunesl důkazní břemeno ve vztahu k rozhodné skutečnosti, že disponuje majetkem dostatečným pro úhradu odvolacím soudem osvědčených pohledávek, a nevyvrátil tak domněnku své platební neschopnosti. 7. K námitce dlužníka ohledně nesprávného ustanovení insolvenčního správce, založené na zpochybnění existence koncernu mezi ním a společností MB, odvolací soud konstatoval, že opatření předsedy krajského soudu, kterým byl správce určen, nelze v rámci odvolacího řízení přezkoumávat z hlediska správnosti závěru o existenci koncernu. Takové opatření není předmětem odvolacího přezkumu v dané věci. Případný nesprávný závěr předsedy krajského soudu tak sám o sobě nezakládá podjatost určeného insolvenčního správce, ani nevede k závěru, že insolvenční správce nesplňuje zákonné podmínky pro ustanovení do funkce ve smyslu § 21 až § 24 insolvenčního zákona, což jsou jediné způsobilé odvolací důvody dle § 26 věty druhé insolvenčního zákona. Dlužník nicméně argumentoval i ve smyslu § 24 insolvenčního zákona, když poukázal na skutečnost, že ustanovený správce současně působí jako insolvenční správce společnosti MB, což podle něj zakládá důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dále upozornil na údajně nesprávný postup insolvenčního správce v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka MB, zejména v souvislosti se soupisem majetkové podstaty a procesem jejího zpeněžování. Odvolací soud však uzavřel, že důvod pochybovat o nepodjatosti správce v dané věci není dán, přičemž pro incidenční spor mezi dlužníkem a společností MB byl ustanoven oddělený insolvenční správce. 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a které případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že ustanovení společnosti TP Insolvence, v. o. s., insolvenčním správcem bylo nesprávné, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro její výběr. Uvádí, že mezi ním a společností MB, v jejímž insolvenčním řízení byl ustanoven stejný insolvenční správce, neexistuje vztah koncernu ve smyslu zákonné definice. Dále poukazuje na to, že opatření předsedy krajského soudu, na jehož základě měl být správce určen, bylo vydáno až po rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho ustanovení. Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že insolvenční správce byl v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti MB zproštěn funkce pro závažné porušení povinností při zpeněžování majetku, což podle něj zakládá vážný důvod pro zpochybnění jeho ustanovení i v této věci. Potud dovozuje, že právo na zákonného insolvenčního správce je třeba považovat za součást práva na zákonného soudce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud přehodnotil dosavadní judikaturu týkající se přezkumu opatření předsedy krajského soudu o určení insolvenčního správce a připustil možnost jeho soudního přezkumu v případech, kdy hrozí újma způsobená nezákonným ustanovením správce. 10. Dovolatel dále míní, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti insolvenčního správce, která podle něj spočívá ve střetu zájmů. Tvrdí, že soud měl zohlednit širší kontext případu, tedy nejen pří