29 NSCR 173/2022

Usnesením ze dne 9. března 2022, č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-83, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka ze dne 28. prosince 2021 na obnovu řízení, který směřoval proti usnesení o zjištění úpadku a prohlášení konkursu (A-39). Současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné, když přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož obnova insolvenčního řízení není přípustná.

Dovolání dlužníka, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu (na které přiléhavě poukázal již odvolací soud), obsaženými zejména v usnesení ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 143/2017, a v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2012 (ústavní stížnost proti tomu rozhodnutí podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. II. ÚS 1938/13), totiž že nepřípustnost obnovy insolvenčního řízení, plynoucí přímo z textu § 96 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud neshledává důvod cokoliv na těchto závěrech měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzená protiústavnost § 101 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nejde o otázku, na níž (s ohledem na předmět řízení) napadené rozhodnutí závisí.

Konečně vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, uplatňuje tím existenci procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jenž jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jenž s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Potud je přitom napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na téma (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.